Dočasná pauza

Momentálně nemám na psaní moc času, ale jakmile bude situace příznivější, budu zase psát pravidelně. To by mohlo nastat už koncem tohoto týdne, při nejhorším v druhé půlce října.

Poslední díl seriálu o demokracii s názvem Alternativy demokracie je rozpracovaný a událo se leccos, co bych rád okomentoval :-)

Zařval a padnul - LEV21

Do schránky mi přišel leták s usmívajícím se Jiřím Paroubkem a zřejmě paní Michaelou Holinkovou Popkovou, kandidátkou na hejtmanku Středočeského kraje. Paroubkovi násockové se evidentně poučili z volebního úspěchu blonďatých hlavinek z "véčkařských" volebních bilboardů.

Podívejme se ale na 12 programových cílů strany.

1. Dostupné, kvalitní zdravotnictví pro všechny. Základní síť nemocnic na neziskovém principu. Zamezení zvyšování finanční spoluůčasti. Pořádek v lékové politice navzdory farmaceutické lobby. (kráceno)

Zdá se, že JP nechce poplatky rušit. Že by si uvědomoval jejich přínos? Jinak jde o klasickou socialistickou demagogii. Fungovat na ziskovém principu znamená mít přehled, zda jsou moje prostředky investovány v souladu s požadavky zákazníků, v tomto případě pacientů. Nemám-li odezvu formou zisku či ztráty, nemám v ruce nic, podle čeho bych zjistil, zda je potřeba 10 nebo 20 doktorů, 1 nebo 4 ultrazvuky atd. Musím proto byrokraticky (příkazem) určit, kolik čeho kde bude, a to je v konečném důsledku neefektivní.

Nevím, zda si je JP vědom, že ekonomové Mises a Hayek prokázali nemožnost ekonomické kalkulace v socialismu. Jako politik o tom vlastně ani vědět nesmí, jinak by nemohl přesvědčivě nabízet kvadraturu kruhu, teplý sníh a suchou vodu.

2. Ochrana občanů s opt-outovým důchodovým spořením. Neprodlužování odchodu do důchodu. Důstojný důchod pro specifická povolání.

Opět se zdá, že zavedený důchodový systém nechce JP rušit. Ekonomicky i eticky je průběžný systém jedním z nejhorších. Bohužel I po reformě stále zůstává hlavním pilířem. Je přirozené a i z hlediska demografického vývoje vhodné, aby se lidé sami postarali o zabezpečení na stáří. Spořením, potomstvem nebo obojím.

3. Presumpce viny politiků v případě korupce. Majetková přiznání atd.

Obehraná písnička korupce, o které jsem už tady psal. Připomeňme si, že JP je politickým "otcem" Davida Ratha.

4. Zrušení asociálních zákonů této vlády poškozující zdravotně postižené a rodiny s dětmi.

Tato vláda je snadný terč. Jen ať ruší, lepší než tvořit další.

5. Nepřipustit snižování důchodů ani platů zaměstnanců státu.

Jeden z důvodů, proč by zaměstnanec státu neměl mít volební právo. Nejlepším způsobem, jak zvýšit důchody by bylo zakázat tištění peněz. Inflace je totiž způsob jak zdanit chudé ve prospěch bohatých.

6. Propulační opatření. Nulová DPH na dětské oblečení, boty, učebnice.

Zato určitě zvýší daně bohatým. Proč nesnížit všechny daně?

7. Zrušit školné na vysokých školách.

Proč bych měl já, dělník financovat prostřednictvím daní školné cizím lidem, aby z nich na státních školách vyráběli další zbytečné odborníky na eurofondy, genderovou problematiku a státní správu, kteří mě pak budou odírat o moje poctivé peníze vydělané skutečně produktivní činností? To mě zatím nikdo nevysvětlil.

8. Hospodářský růst a nová pracovní místa.

Snad už by všichni socialisti, včetně Obamy konečně mohli pochopit, že pracovní místa se nevytvářejí v parlamentu. Že to je naopak místo, kde pracovní místa a hospodářský růst zanikají, a proto platí nepřímá úměra: čím míň toho parlament dělá, tím líp pro ekonomiku.

9. Regionální politika, rozvoj hospodářsky zaostávajících regionů a lokalit se sociálním vyloučením.

Viz bod 8. Ať umožní krajům vlastní daňovou a jinou politiku, jak nalákat investory.

10. Komunální bytová výstavba.

Viz body 7, 8 a 9. Proč mám ze svých daní financovat bydlení lidí někde na druhém konci republiky? Navíc ani nemám kontrolu nad tím, jak efektivně budou peníze využity - viz bod 1.
Ať žije solidarita z donucení.

11. Nepřipustit snižování výdajových paušálů pro živnostníky.

Jsem dojat, ba i slzu uroním.

12. Alternativa pro ty, kdo chtějí normální vládu pracující pro lidi a ne proti nim.

Nemělo tam být náhodou "pro pracující lid". To by se asi hodilo víc.
Ne, děkuji. Paroubkova NSDAP pro mě skutečně alternativou není.

V. Demokracie a moc

Tato malá úvaha o moci je předposlední částí miniseriálu o demokracii. V poslední části se pokusím shrnout výhody a nevýhody tohoto a dalších systémů vlády a nastínit nikoliv ideální formu vlády, protože nic takového není, ale aspoň směr kudy by se případné reformy mohly ubírat.

Kdo vlastně v demokracii vládne? Zdá se to bý triviální otázka. O iluzi vlády lidu jsme se bavili už v první části tohoto miniseriálu. Připomeňme si, jak demokratický mechanismus analyzuje ekonomická Škola veřejné volby. Neorganizovaná většina má mnohem menší šanci promluvit do politického dění než organizované a kapitálem vybavené skupiny. Co navenek vypadá jako soutěž politických stran a jejich idejí je v podstatě mocenský zápas několika lobbystických "klik". Jejich cílem je dostat se k "zaručeným" penězům - veřejným prostředkům. V podstatě jde o přesunutí konkurenčního boje na politickou půdu. V praxi se to projevuje tak, že pravicové i levicové strany provádějí politiku, která má jeden shodný rys - etatismus, tj. posilování role státu a s tím související zvyšování daní.

Je zde i méně zřejmá stránka problému, kdo vlastně v demokracii vládne. V křesťanském středověku to byl král z Boží vůle. Moc měla konkrétní tvář, byla spojená s konkrétní osobou či dynastií. Rozlišení mezi pány a poddanými bylo víceméně pevně dané a dostat se mezi vládnoucí vrstvu bylo krajně obtížné. Ve věku demokracie a rovnosti se tento rozdíl značně rozostřuje. Teoreticky se každý může stát členem vládnoucí třídy a moc se přesunula na abstraktní entitu zvanou stát. Stát má teoreticky reprezentovat vůli lidu, ale ve skutečnosti nám vládne moc, která nemá žádnou tvář a zároveň má všechny tváře. Vůle lidu je abstraktní idea, za kterou se dá schovat leccos. Vtírá se na mysl biblický příběh o klanění se zlatému teleti...

Ale vraťme se zpátky na zem. Tento posun má velmi praktický dopad. Protože moc už není personifikovaná, nebo alespoň ne tak jasně jako v minulosti, mocní tohoto světa mohli ustoupit do pozadí a vládnout takříkajíc za oponou, což prakticky znamená s menší zodpovědností. Král v křesťanské monarchii nemohl na své poddané uvalit extrémně těžké daně a omezit svobody. Riskoval rebelie. Jasné dělení na pány a poddané vypěstovalo citlivé "třídní vědomi" a tím i tendenci k revoltám proti jakémukoliv omezení práv či privilegií. Trvalo staletí, než se ze středověkých evropských monarchií vyvinuly novověké absolutní monarchie. Avšak proti abstraktní entitě zvané demokratický stát reprezentující vůli lidu či většiny se těžko revoltuje. Vždyť jsme to údajně my sami! Nebo se tak alespoň dá interpretovat. A tak stačily jedny demokratické volby, aby byl nastolen jeden z nejhorších totalitních systémů.

Rozhodně nechci být advokátem revolucí nebo nějakých krvavých vzpour. Nicméně je evidentní, že původně dobře míněná myšlenka klasických liberálů o pokojném předávání moci se mění v sametovou totalitu. Již dříve zmíněný Alexis de Toqueville tento vývoj předvídal už někdy v první polovině 19. století, kdy po svých zkušenostech s tehdejší mladou americkou demokracií víceméně přesně popsal současný pečovatelský stát se vším jeho zasahováním do takřka všech oblastí života jeho obyvatel. Současná moc nepotřebuje hrubé nástroje v podobě Osvětimi a Gulagu. Kontrola a omezování svobod jednotlivce je dnes ospravedlňováno naší bezpečností, pohodlím, právy menšin, zvířat, životního prostředí, globalizací apod.

Nebudu už dále zabředat do pesimistických úvah a zakončím dnešní příspěvek poukazem na dílo Étienne de la Boétie (česky zde), politického filozofa 16. století, který napsal, že veškerá moc se odvozuje od alespoň pasívního souhlasu většiny. Je-li tento souhlas odejmut, moc se hroutí. A to je snad povzbudivé zjištění.

Ve čtvrtek se už na zprávy dívat nebudu...

Snad je to v jiné dny lepší, nevím, nekoukám na zprávy, ale čtvrteční veřejnoprávní zpravodajství nešlo. Místy mi to připadalo, že jsem se vrátil v čase o 30 let nazpátek. To bylo pořád, stát udělal tohle a měl udělat támhleto a co bude vláda dělat s tímhle. Dosaďte si místo státu stranu a už chybí jenom pětiletka a plnění plánu. Ne, že bych doufal, že se něco změní, když tohle napíšu, ale aspoň si ulevím.

O vyrovnání s církvemi jsem tady už psal. Něco k historii církevního majetku lze nalézt u monarchistů (link úplně dole). Tentokrát se však řešilo, zda je navrácení církevního majetku v době krize vhodné a ekonomicky výhodné. Co je tohle za uvažování?! Slavný soude, pan zloděj nemůže vrátit ukradený majetek, protože by se dostal do ekonomických potíží. Že by nějaká nová "humanistická" spravedlnost?  Ponechme ale etiku stranou, i tak mě fascinuje, jak se někdo s alespoň elementární znalostí ekonomie může seriózně zabývat tím, že by stát mohl s majetkem hospodařit lépe než soukromý vlastník? Už se snad zapomnělo, jak dopadl komunistický hospodářský experiment? Jestli je něco skutečným lékem na krizi, tak je to privatizace nikoli socializace majetku.

Další téma pojednávalo o odsouzení chlapíka, co poupravil politické billboardy dle svého ideového a estetického cítění. Bohužel mu ty billboardy nepatřily, takže to soud oprávněně posoudil jako poškozování cizího majetku. Jak jsem psal už minule v souvislosti s Pussy Riot, vlastnictví má přednost před svobodným vyjádřením politického názoru, protože vlastnictví je nutnou podmínkou politické svobody. Člověk, který nevlastní sám sebe a další fyzický majetek, jehož prostřednictvím se může vyjadřovat, těžko může mít svobodu slova. Nevím, jak dopadl jistě moudrý zpravodajský rozbor srovnání svobody slova a vlastnictví v následných zpravodajských komentářích o 22 hodině, který jsem už neviděl. Doufejme, že zdravý rozum zvítězil.

Ony se vůbec příliš řeší různé občanské svobody a práva. To souvisí s bujením státní moci. Kdybychom se vrátili k individuálnímu vlastnictví, jako základu řešení sporů, především by nám došlo, jak moc současná legislativa tento princip porušuje, jak moc je upřednostňováno kolektivní a mocenské řešení před individuálním a smírčím. Politika a s ní spojená tzv. práva a svobody by měla ve společnosti hrát jen minimální roli. Měla by být považována za nutné zlo a omezována, jak jen to jde.

To dnes ale neplatí. Zdá se, že legislativa je lékem na všechno. Další zpráva například pojednávala o novém zákonu, který nastavuje limity znečišťování tak, že praktickým důsledkem je nutnost výměny kotlů ve většině domácností. Ruku v ruce s tím jde samozřejmě dotační politika čili přerozdělování od jedněch k druhým - typický příklad porušení vlastnických práv. Jde skutečně o ochranu ovzduší nebo o to, aby si někdo namastil kapsy? Jak moc se máme uskrovnit ve prospěch čistého ovzduší, kdo to určí a jakým právem? Proč mají náklady nést i ti, kdo ovzduší neznečišťují? Podobně jako zdravotnictví je i státní ochrana ovzduší obrovskou černou dírou, která je schopná pohltit třeba všechny prostředky daňových poplatníků. Neměl by o tom alespoň zčásti rozhodovat sám daňový poplatník, když už jde o jeho peníze? Neměl by každý člověk sám svou vlastní poptávkou stanovit hranici, kam až je ochoten v ochraně ovzduší zajít? Existuje náhradní řešení založené na vlastnických právech, ale to by se mohlo ukázat, že státní intervence nejsou zas tak nutné, že politici a parlament nejsou zas tak nepostradatelní.

A tak by se dalo psát do nekonečna. Za komančů jsme aspoň věděli, že nás televize krmí nesmysly. Dnešní bláboly jsou sofistikovanější, a proto i nebezpečnější. Po revoluci se hodně mluvilo o tom, jak je názorová pluralita důležitá při hledání pravdy. Netušili jsme ovšem, že se osvědčí i při jejím zamlžování a rozmělňování. Něco podobného platí i o moci, ale k tomu se vrátím v dalším pokračování seriálu o demokracii.

Pussy Riot - nový hit mediálních masérských salónů

Asi není třeba představovat. Děvčata, která si „vypůjčila“ pravoslavný chrám ke své protestní show, dostala 2 roky natvrdo. Západní svět protestuje, média si opět vychutnávají ruský autoritativní režim a neopomenou ztratit nějaké to kritické slovo o pravoslavné církvi. I našinci, který má k náboženství vlažný vztah a bojechtivá média bere s rezervou, může celá akce punkerek připadat jako hloupost a reakce církve a úřadů jako přehnané. Nicméně je potřeba podotknout několik věcí.

V prvé řadě je třeba říct, že jde o porušení vlastnických práv, protože chrám není nějakým územím nikoho, dokonce ani běžným veřejným prostorem. Pokud PR chtěli světu sdělit něco o svobodě, měly to učinit způsobem, který neporušuje vlastnická práva, protože vlastnictví je nutnou podmínkou jakékoliv další svobody. Způsob, jakým provedli svůj protest, pokud lze vůbec mluvit o protestu, značně devalvuje jeho obsah. Tak se alespoň celá věc jeví z pohledu "přirozeného" práva.

Je pravda, že ruský stát také není zářným příkladem zastánce vlastnických práv. Je také pravda, že pravoslavná církev má úzký vztah k Putinovu režimu a někteří její představitelé jsou bývalí důstojníci KGB. Ostatně pravoslaví bývalo vždy ruským státním náboženstvím. Na druhou stranu alespoň jedna z členek PR měla blízko k v podstatě anarchistickému uskupení Vojna nechvalně proslulému nechutnými výstupy proti establishmentu. Samotné PR zaůtočily spíš proti církvi a náboženství než proti režimu, čímž zřejmě chtěli ukázat, že se bouří proti jakékoliv autoritě a navázaly tak na tradice ruského anarchismu a nihilismu 19. století. Toho anarchismu, který si tak rád hrál s třaskavinami. Možná i z toho důvodu ruská justice sáhla k poměrně tvrdému trestu.

Rozsudek byl možná tvrdý, ale neřekl bych, že z toho má Putin bůhvíjakou radost. Velmoc proti třem bezbranným ženám, to není hezký mediální obraz. A vskutku, reakce západních médií, různých lidskoprávních aktivistů a politiků na sebe nenechala dlouho čekat. Přitom dvojí metr je až bolestně evidentní. Kdyby se podobný incident odehrál v synagoze, pravděpodobně by nás ta samá média informovala o fašistech a propagaci antisemitismu. Zdá se, že svoboda slova je vyhrazena zejména pro ty správné progresívní názory a svoboda vyznání zřejmě znamená především vytlačení tradičních církví z veřejného života.

S médii je ta potíž, že se už neprezentují jako oficiální stranický či sympatizující tisk či stanice. Novináři nyní předstírají jakýsi obecně lidský a apolitický pohled. Tento falešný humanismus ale není neutrální. Ve skutečnosti je dítkem západní marxistické a postmarxistické levice, která vždy bojovala proti konzervativním ortodoxním církvím. Proto mě nepřekvapuje podpora PR - jsou spolu takříkajíc na jedné lodi proti společnému nepříteli.

Umírněně liberální pohled například zde a pohled z druhé strany zde

Islámské jaro

Nedávno jsem tady psal (Demokratický mesianismus prof. Bednáře) o svých pochybnostech týkajících se údajných pozitivních výsledků tzv. arabských revolucí.

Doporučuji k přečtení článek Kolosální fiasko arabského jara na České pozici, který moje obavy do značné míry potvrzuje. Jde v podstatě o výtah z knihy Po arabském jaru. Jak islamisté unesli blízkovýchodní revoluce od Johna R. Bradleyho, britského novináře specializujího se na Blízký východ.

Znovu se ukazuje, že že svobodné volby nemusí vést k liberalizaci a autoritářský režim nemusí být vždy příčinou všeho zla. Navíc to vypadá, že Západ zřejmě hloupě dopomohl k vítězství islámských fundamentalistů. Na nějakou "Cairo Pride" to tedy nevypadá.

Zajímavá poznámka je na konci článku, kde autor uvažuje o monarchii jako o vhodné formě vlády pro arabský svět, protože monarchové, jak se zdá, zatím drží fundamentalisty na uzdě.

IV. Demokracie z pohledu rakouské ekonomie

Profesor Hoppe, ekonom rakouské školy a sociolog v textu Politická ekonomie monarchie, demokracie a myšlenka přirozeného řádu ukazuje, proč je demokracie ekonomicky podřadná vůči monarchii. Kacířská myšlenka, chtělo by se říci. Vždyť přece každý školák ví, jak špatně se lidé měli za tyranie panovníků, šlechty a kléru a jak skvěle se naproti tomu mají dnes, za demokracie... Jenže věci většinou nebývají tak jednoznačné, jak se o nich učí ve školách, což leccos vypovídá o našem školství. Pokusím ve stručnosti vyložit sled úvah prof. Hoppeho. Podrobnější vysvětlení, včetně empirických dat z historie lze najít ve výše uvedeném odkazu.

Z mé předchozí úvahy o demokracii a liberalismu mimo jiné vylývá, že současná životní úroveň je výsledkem svobodně fungujícího tržního hospodářství, které ovšem nutně nevyžaduje demokracii. Tržní hospodářství vyžaduje pouze jediné - respekt k soukromému vlastnictví. Máme-li se dnes alespoň po stránce ekonomické relativně dobře, vděčíme za to kapitalismu a nikoliv demokracii.

Ale vraťme se ke srovnání demokracie a monarchie. Monarchii lze definovat jako vlastnictví vlády a vládního aparátu soukromým vlastníkem, tj. panovníkem a jeho rodinou. Naproti tomu demokracie znamená, že vládní aparát je ve veřejném vlastnictví a demokraticky zvolený politik je jeho dočasným správcem. Z teorie vyplývá (a minulá socialistická praxe to potvrzuje), že soukromý vlastník má tendenci starat se o svůj majetek daleko lépe než vlastník veřejný (kolektivní) prostřednictvím dočasných správců. Soukromý vlastník na rozdíl od dočasného správce totiž vlastní nejen současný příjem z vlastněného statku, nýbrž i jeho kapitálovou hodnotu. V praxi to znamená, že vlastním-li dům, mám užitek nejen z toho, že v něm bydlím (současný příjem), ale i z toho, že ho můžu prodat nebo odkázat svému potomstvu (kapitálová hodnota).

Co z toho plyne? Panovník bude mít větší tendenci se o svůj dům (= království, lid) lépe starat, méně ho zneužívat, vysávat a vykořisťovat své poddané a bude plánovat do vzdálenější budoucnosti tak, aby jeho majetek měl větší hodnotu. Naproti tomu demokratický politik jakožto dočasně zvolený správce se přirozeně bude snažit vytěžit maximum ze svého současného postavení, protože má pramalou jistotu, že bude do své funkce zvolen znovu. Navíc nevlastní kapitálovou hodnotu svého úřadu, nemůže ho prodat, ani odkázat dědicům, a proto má minimální zájem na jeho zachování, zmnožení a dlouhodobém plánování. Kdo bude víc zvyšovat daně a zadlužovat státní pokladnu? Koho lze snadněji zkorumpovat? Panovníka nebo demokratického politika?

Zhruba taková je základní logika věcí, které ale jsou v reálném světě poněkud komplikovanější. Historičtí panovníci nebyli vždy ideálními hospodáři a ne každý politik je zkorumpovaný. Nicméně historická data Hoppeho tezi spíše potvrzují. Např. výše zdanění prudce narůstá v demokratickém období, stejně tak úroková sazba.

Máme tedy zavrhnout demokracii a znovu zavést monarchii? To je otázka, které se pokusím dotknout v dalších příspěvcích. Nicméně na ni podle mého názoru neexistuje jednoznačná odpověď. Snad proto, že jde o pouhý mechanismus moci, který je v realitě "zabydlen" konkrétními lidmi, jejich charaktery a zájmy. Sám prof. Hoppe je libertarián, zastánce přirozeného řádu či, jak sám říká, společnosti soukromého práva. Pro něho je každá vláda násilím udržovaný monopol, který nemá ve svobodné společnosti co dělat. Na položenou otázku tedy odpovídá "ani demokracie, ale ani monarchie".

Všichni prezidentovi muži 2013

Dnes je to trochu delší, ale nezdálo se mi dobré dělat z toho román na pokračování. Toto je politicky zcela nekorektní a neobjektivní příručka voliče pro prezidentské volby 2013. Pokud by měl někdo dojem, že některému z kandidátů křivdím, může mít pravdu. Nesleduju do podrobna kariéry současných kandidátů, řídím se tím, co o sobě sdělují na svých webech, co jsem o nich a od nich slyšel nebo četl v médiích a svým vlastním dojmem a politickými názory, které jsou někde na pomezí libertariánství a konzervatismu.

Tomio Okamura
Tvář člověk samozřejmě zná z televize, ale netušil jsem, co chce jako politik prosazovat. Jak jsem se obával, pan Okamura se prezentuje jako "řešič problémů", tedy cosi jako úředník bez ideového zázemí, neposkvrněný hlubší úvahou a tedy bez jasného a konzistentního postoje. A navíc bez politických zkušeností. Jeho program do senátních voleb je slepenec hlavně socialistických hesel, jako je právo na práci, bezplatné zdravotnictví nebo majetková přiznání a populistických apelů na českou závist. Je smutná pravda, že části české veřejnosti, která se mylně považuje za praktickou, může podobný "politický instalatér" vyhovovat. Neznamená to, že z něj občas nevypadne dobrá myšlenka, ale ztratí se v balastu dalších názorů, vyzobaných často z protichůdných ideologií.
Verdikt: SPÍŠE NE

Táňa Fischerová
Je na wikipedii uvedena jako kandidátka za Klíčové hnutí, jehož program je vybudován na antroposofii Rudolfa Steinera a zřejmě i dalších utopistů, newageistů, ekologů, odpůrců globalizace apod. Koncepty, které toto hnutí propaguje, jsou z hlediska ekonomie dávno vyvrácené. Za všemi těmi hezkými slovy je bohužel zhoubná myšlenka, že stačí změnit myšlení a změní se i ekonomické zákonitosti; že se stačí zduchovnit a společnost bude najednou plná solidárních a spolupracujících lidiček, které si budou přemílat ty svoje šťastné myšlenky. Praktickým výsledkem těchto krásných teorií by byl v tom nejlepším případě družstevní fašismus.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Jan Fischer
Bývalý šéf ČSÚ, nakrátko i premiér, v současnosti viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Podle svých stránek se řídí hodnotami, ne ideologií. S jeho hodnotami nelze nesouhlasit, jsou to ty správné moderní hodnoty, přesně ty, které běžný člověk očekává, ale podávané nemastně a neslaně, skoro by se dalo říct impotentně. Fischer totiž není v žádném případě kontroverzní. Je politicky profesionálnější obdobou instalatéra Okamury. Fischer půjde na ruku všem silným hráčům, jako to dělal za svého premiérování. Bude integrovat, bude budovat Evropu, protože je to správné a on je slušný člověk na správném místě. A toho se obávám.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Ladislav Jakl
Rocker, milovník piva a kandidát za Svobodné. člověk, který naopak kontroverzní je, ale v dobrém slova smyslu. Možná někdy reaguje až příliš ostře a vede zbytečno válku s novináři, ale jeho názory, částečně konzervativní, částečně libertariánské považuju za zdravé. Kandidát, kterého podporuju.
Verdikt: ANO

Jiří Karas
Bývalý člen KDU-ČSL perzekuovaný komunistickým režimem a známý bojovník proti potratům. V současnoti český velvyslanec v Bělorusku a skutečný reprezentant konzervativní pravice, což je dnes poměrně vzácné. Nejsem příznivcem lidovců, ani katolík, ale s mnoha jeho názory jsem schopen se ztotožnit. Je jeden z mála, jehož postoje jsou jasné a konzistentní, vždy za nimi stál a má politické zkušenosti. Kandidaturu pana Karase podporuju.
Verdikt: ANO

Karel Schwarzenberg
Předsedu TOP09 a ministra zahraničních věcí asi netřeba představovat. Bohužel, jeho mikrospánky a silná slova do médií už občas trochu připomínají bonmoty a zálibu v becherovce Miloše Zemana. Nepomáhá mu, že šéfuje momentálně nepříliš populární straně v tandemu s "arcikokotem" (snad oficiální titul jeho kokotího srandaspolku) české politické scény Kalouskem. Topka má být údajně tradiční pravicová strana, ale její reálné působení je dost progresívní a levicové. Řekl bych, že náš dobrý kníže to má sice v paži, ale obávám se, že příliš dělá reálpolitiku a příliš dlouho se pohyboval v okolí Václava Havla a bursíkovců. Nicméně mám pro jeho osobu jistou slabost.
Verdikt: MOŽNÁ


Vladimír Dlouhý
O VD kolují historky, jak kdysi jako ministr průmyslu a obchodu "bral", ale to jsou jistě jenom ničím nepodložené báchorky. Každopádně jeho kariéra je úctyhodná. Že kdysi býval nejpopulárnějším českým politikem bych bral spíš jako mínus - znamená to pouze, že nikoho moc neurážel. VD se jeví jako pragmatik a na to někteří lidé slyší. Na svém webu nejprve vyjmenovává důvody, proč se hodí do funkce a pak čtenáře seznamuje se svou vizí. Vizí, která se zaobírá hlavně funkčností, ale už nesděluje, jak se této funkčnosti dobrat nebo na jakých principech by měla stát. Prostě další instalatér. Jakoby společnost byla jenom stroj, kde jde pouze o nastavení parametrů, nebo podnikatelský plán, jehož uskutečnění je otázkou dobrého "menedžmentu".
Verdikt: SPÍŠE NE

Jana Bobošíková
Suverenita, jejíž šéfkou Bobošíková je, budí dojem strany jednoho muže. Pardon, jedné ženy. Když člověk čte až příliš stručný program Suverenity (snad aby volič nemusel moc přemýšlet), málem by měl dojem, že jde o konzervativní stranu. Stačí ale sledovat aktuality a hned víme, na čem jsme. Zkušená mediální matadorka srší spravedlivým hněvem na všechny strany, tu nechce dálnici, támhle jí vadí církevní restituce apod. Existuje na to hezké české slovo - populismus. Suverenita ve skutečnosti hraje na mírnou formu nacionalismu - tradiční českou provinční nedůvěru a zaprděnost.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Miloš Zeman
Netřeba představovat dlouholetou stálici české politické scény. Prezident Zeman by vnesl na Hrad humor, považuje-li někdo jeho bonmoty a přednášky k novinářům za zvlášť vtipné. Studovat jeho program považuju za ztrátu času.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Jiří Dienstbier
Senátor za ČSSD. Působí poměrně sympatickým dojmem, ale je to figura své strany a ČSSD nepatří k mým oblíbeným. Že politické sympatie Dienstbierů patří spíš levici, bylo patrné už u Dienstbiera staršího. Dienstbier mladší vsadil na jistotu a přidal se k socialistům. Já ho zase přidávám do seznamu těch, které určitě volit nebudu.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Jan Švejnar
Profesor ekonomie na univerzitě Michigan. Kandidoval už v roce 2008, kdy ho navrhla ČSSD. Tehdy mu Respekt stranil proti Klausovi s tím, že Švejnar je uznávanější vzdělanec, víc publikuje atd. Pro mě jsou to spíš mínusové body, protože to znamená, že jde o mainstreamovou figuru, hájící nejspíš zájmy nějakých mezinárodních institucí, pravděpodobně finančních, integračně naladěných, kterým nevoněla Klausova konzervativní politika při jmenování úředníků ČNB a rezervovaný postoj této instituce. Můžeme děkovat Bohu a Klausovi, že se ČNB dosud chovala docela rozumně.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Zuzana Roithová
Europoslankyně kandidující za KDU-ČSL a také bývalá ministryně zdravotnictví. Působí na mě jako milá a distinguovaná dáma, ale neznám moc její politickou práci a její názory nejsou ani přímo konzervativní, ani přímo liberální, spíš tak trochu od každého něco. Obecné proklamace o důstojnosti a zodpovědnosti člověku mnoho neřeknou o tom, jak se dotyčný zachová v konkrétních situacích. Obávám se, že nevyhraněný člověk pravděpodobně spíš podlehne okolnostem. Jediná konkrétní informace z jejího programu se týká směřování do Evropy, což je důvod, proč ji podporovat nebudu.
Verdikt: SPÍŠE NE

Petr Cibulka
Předseda Pravého bloku, známý svými estébáckými seznamy a žalobou Havla. Snad by měl dostat medaili za vytrvalou snahu. Ale jinak na mě působí jako programový disident. Oprava, je to případ pro psychiatra. Na jeho webu jsem totiž narazil na nějaký text o Univerzální trojjediné církvi Vodnářského evangelia Ježíše Krista, Rudolfa Steinera a Řádu rytířů Jedi.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Přemysl Sobotka
Senátor za ODS. Ten chlap je nemastný, neslaný. Nic mi neříká. Nevzpomínám si na nic, co by udělal, ale to je spíš moje chyba, protože v senátu je už dost dlouho. Snad je to tím, že se o něm moc nemluví a že nepatří k novináři obletovaným hvězdám ODS. Budiž mu připsáno k dobru, že aspoň pozdržel podpis Lisabonské smlouvy (i když to možná byl jiný senátor, už se přesně nepamatuju). Nicméně ODS nevolím, takže nemám ani důvod volit pana Sobotku.
Verdikt: SPÍŠE NE

Vladimír Franz
Netoužím mít hlavu státu, které není vidět do obličeje. Ale budiž přejděme formu a podívejme se na obsah. VF je bezesporu inteligentní člověk, skladatel, pedagog, před revolucí pracoval s problémovou mládeží. Před uměleckými studii byl na právech, takže snad nemá "hlavu v oblacích". Nicméně nikde jsem nenarazil na to, jaké názory zastává a co by v konkrétních situacích dělal. Jeho vágní prohlášení, že prezident pouze zastřešuje, není zcela pravdivé. Prezident taky vetuje, jmenuje vedení ČNB nebo soudce Nejvyššího soudu. K otázce programu se staví umělecky rozšafně, že prý si věci mají diktovat tvar. Na kandidáta příliš avantgardní, ale hlavně nečitelný a bez politických zkušeností.
Verdikt: SPÍŠE NE

Tomáš Vandas
Předseda DSSS (dělnická strana sociální spravedlnosti - skutečně debilní název). Pohrobek Miroslava Sládka (bývalý člen Republikánů), populista propagující "popapulismus". Kdyby neproběhl soud kvůli zákazu DS, asi by po něm pes neštěk. Zkouší oživit dávno mrtvé verze socialismu, ale uniká mu, že ty současné jsou líbivější a úspěšnější. Podle mého soudu může oslovit maximálně pár zamindrákovaných učňů s uhrama a nepříliš vysokým IQ, kteří z toho ale časem vyrostou. Že má DSSS i dospělé voliče, si nedovedu vysvětlit jinak, než že někteří z toho bohužel asi nevyrostli.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Na samotnou přímou volbu prezidenta nemám vyhraněný názor, ale voleb se zúčastním, pokud moji kandidáti získají potřebný počet podpisů. Mými favority jsou Jiří Karas a Ladislav Jakl. Jsou to lidé, u kterých vím, co můžu očekávat, mají jasné a nekompromisní postoje, které jsou mi blízké, a navíc i politické zkušenosti, což platí zejména pro pana Karase.
(podpisové archy budu mít nějakou dobu u sebe, kdyby někdo z mého okolí náhodou zatoužil se politicky angažovat)

III. Demokracie a totalita

Jak bylo řečeno v minulé části, demokracie zdaleka nemusí být liberální. Demokracie prostě znamená vládu většiny, nic víc.

Z historie víme, že starověké demokracie často končily jako tyranie. Římský císař byl tyran spíš než monarcha ve středověkém slova smyslu. Tyrani či monarchové vládnou autoritativně, což ale nemusí nutně znamenat totalitu. Autoritativnost vládce bývá problém nejvíc pro ty, kteří jsou mu nejblíž, na běžného občana nemusí vůbec doléhat. Naproti tomu totalitní vláda ovlivňuje a všelijak reguluje každodenní život obyčejného člověka mnohem více. Totalitní režimy 20. století zasahovaly do života lidí víc než středověké nebo osvícenské absolutní či konstituční monarchie. I my si od současného demokratického režimu necháme líbit víc, než kvůli čemu došlo k americké válce za nezávislost, a nebude to jen tím, že mnoho z nás má stále v krvi totalitní komunistickou výchovu.

Směřuje tedy demokracie nutně k totalitě? Nevím, zda nutně, ale současný systém k totalitě podle mého názoru směřuje, protože směřuje k socialismu, jak už bylo řečeno. Možná to nebude tupý bolševismus, ale tzv. třetí cesta čili jeho sociálně demokratická verze. Tato třetí cesta také vede k bankrotu, jenom pomaleji. Zato to bude bankrot, ze kterého se budeme vzpamatovávat déle, protože se bude tvrdit, že o bankrot nejde (jako dnes v případě Řecka, Španělska a dalších zemí). Stejně tak se tvrdí a bude tvrdit, že žijeme ve svobodné společnosti, ačkoliv "Big Brother" opět získává zpět ztracenou půdu. Totalitní tendence současného welfare state skvěle popsal Alexis de Tocqueville někdy kolem roku 1830 (anglický text zde).

Existují vyjímky - USA a Švýcarsko. Zde demokracie fungují už poměrně dlouhou dobu, aniž by zatím došlo k zavedení socialismu. Nicméně v USA dochází k posunu doleva už celé století a přímá zkušenost s tzv. "válečným socialismem" z dob prezidentů Wilsona a Roosevelta tam také je. Švýcarsko je země vskutku vyjímečná. Jeho obyvatelé si snad díky své poloze, velikosti a národní mentalitě do značné míry uvědomují, že musí zůstat konkurenceschopní a že nesmí vyhazovat peníze jen tak do luftu, a zřejmě proto zde nedošlo ke schválení štědrých sociálních programů a podobných nesmyslů. Švýcarské mentalitě zřejmě vyhovuje i tzv. přímá demokracie. Nedávno v referendu odmítli alespoň některé věci, které by podle mého soudu český národ radostně přijal. I proto mám výhrady proti přímé demokracii u nás.

Ale možná nás podceňuju. Dá se totiž říci, že přímá demokracie ve Švýcarsku funguje jako doplněk a omezení demokracie nepřímé, zastupitelské. Možná by bylo něco podobného zapotřebí i u nás, protože moc je zde příliš soustředěna v rukách politických stran. Ještě lepší mechanismus podle mého soudu poskytuje lichtenštejnský model, ale o tom zase někdy příště.

II. Demokracie a liberalismus

Liberalismus je filozofie nebo politický směr, jehož cílem bylo a je přenést rozhodování o svých vlastních záležitostech na individuálního člověka, na jeho osvobození z "okovů moci", ale také od náboženských, rasových, stavovských a jiných privilegií a předsudků, údajných či skutečných. Ponechám stranou určité rozpory této ideologie, které paradoxně vedly ke vzniku mnohem horších totalit, než byly ty, proti kterým bojovalo osvícenství. Zdůrazním pouze, že právě liberalismus umožnil rozvoj kapitalismu a ten je příčinou našeho současného blahobytu, který nemá v dějinách obdoby. A je nutno říci, že klasičtí liberálové minulosti nechtěli jít dál než sem. Bohužel proces "osvobozování" pokračoval až k moderním totalitním režimům 20. století.

Kapitalismus, jak známo, funguje na principu svobodného trhu a nadvlády spotřebitele. Jeho paralelou v rovině politické měla být republika (věc veřejná) a demokracie. Nabídka politického "zboží" v konkurenčním prostředí svobodných voleb, dočasný mandát, ústavní limity a dělba moci měly být podle názoru osvícenců dostatečnou pojistkou proti zneužití moci v podobě absolutismu. Stejně jako vede svobodná individuální ekonomická volba celkově k optimálnímu využití ekonomických zdrojů, předpokládalo se, že demokracie povede k optimálnímu politickému využití moci. Nebo alespoň k hladkému, nenásilnému předání vlády do rukou někoho jiného. Názor, že liberalismus a demokracie kráčí ruku v ruce, je obecně rozšířený dodnes. Je jedním z důvodů, proč americká vláda už od dob prezidenta Wilsona usiluje o export demokracie do světa.

Historie však ukazuje, že demokracie je s liberalismem spjatá mnohem méně, než se čekalo. Zatímco demokracie odpovídá na otázku, KDO bude vládnout, liberalismus říká, JAK se bude vládnout. Bolševici v Rusku, nacisté v Německu i komunisté v Československu přišli k moci demokratickým způsobem, ale jejich vláda byla všechno možné, jen ne liberální. Na druhou stranu třeba Pinochetova diktatura v Chile byla alespoň v ekonomické oblasti poměrně liberální, ale lepším příkladem jsou evropské monarchie 19. století. Současný režim Česku je sice demokratický, ale zoufale málo liberální - daně máme jedny z nejvyšších na světě, legislativa a byrokracie takřka nekonečně omezuje soukromé aktivity a ani se svobodou slova to není zas tak slavné, i když ve srovnání s komunismem učiněný ráj.

Opět platí, že se věci spíš zhoršují, že se demokracie a liberalismus vzájemně vzdalují. Sny liberálů 19. století o zachování liberálních principů a nenásilném předávání vlády vzaly za své. Nebo by se dalo s trochou cynismu říci, že proces liberalizace pokračuje a na řadě je "osvobození" od zbývajících liberálních rysů společnosti. Zdá se, že demokratický způsob rozhodování přirozeně směřuje k socialismu, v současnosti k jeho sociálně demokratické verzi. To platí i o dnešních USA, vzoru demokraticko-republikánského uspořádání (viz třeba toto). Čistá demokracie je diktaturou většiny, což nemá daleko k marxistické diktatuře proletariátu. Ačkoliv u nás není čistá demokracie, směřování k socialismu a etatismu je patrné.

Církevní restituce očima pana Payneho

Pan Jiří Payne, místopředseda Strany svobodných občanů se negativně dívá na církevní restituce. To není v českých poměrech nic překvapivého. Používá však poněkud zvláštní argumentaci, která zní – jak to jen říct – jako řeč politika nebo snad přímo marxisty? Na jedné straně pan Payne předepisuje církvím jak se mají (podle něj) chovat, čímž se jim jako pragmatik skrytě vysmívá, protože tak hloupě a proti "přirozenosti" se nikdo chovat nemůže, a vzápětí jim předhodí církevní restituce jako doklad toho, že se tak skutečně nechovají, aby je mohl v závěru morálně zcela odsoudit.

V úvodu svého článku se totiž snaží čtenáře přesvědčit, že církev má být chudá a že má pomáhat nést utrpení pronásledovaným lidem. Prý to tvrdil Kristus, mistr Jan za to skončil na hranici a že se kvůli tomu vedly války. Aniž by se chtěl pouštět do teologických sporů, nepovažuju tento argument za přesvědčivý a už vůbec ne za relevantní z hlediska navrácení majetku a nápravy křivd. Církve prostě majetek měly a byl jim násilně odebrán.

Dalším argumentem pana Payneho má být fakt, že podnikatelům byl majetek odebrán úplně (znárodněn) a nikdo jim nic nevrátil. To je sice smutné, ale co s tím mají církevní restituce? Argument „Pepa nedostal, ty bys neměl dostat taky“ připomíná bolševické „drž hubu a krok“. Mnoho lidí dostalo zpět svůj majetek v restitucích, které měly být alespoň částečnou nápravou komunistických křivd. Proč by neměl být zčásti vrácen církvím či přesněji konkrétním církevním právnickým osobám (farnostem, klášterům atd.)? Payne tvrdí, že církev „předběhla“ ty, kteří si to prý zasloužili víc, a my, občané si budeme muset utrhnout od huby, protože ukradený majetek už jsme „projedli“. Jenže církve si majetek nevrací, to dělá stát (politici). Výtka by tedy měla směřovat vůči nim. A nechápu, jak jsme mohli projíst nemovitý majetek, který tvoří větší část vyrovnání státu s církvemi, když ten majetek stále existuje a bude církvím navrácen.

Církev má dostat zpátky část z nemovitého majetku v celkové hodnotě asi 134 miliard (viz zde a zde), který jí byl po únoru 48 sebrán a který dosud vlastní stát, tedy nikoliv obce, města atd. To, že se stát vzdá "svého" majetku ve prospěch církve, tedy soukromé organizace, by měl pan Payne jakožto liberál vítat. Navíc majetky, které byly ukradeny, nelze považovat za vlastnictví státu, tedy obrazně nás všech. Jiná věc je odškodnění za nevrácený majetek, které jí bude hrazeno ze státního rozpočtu. Tady skutečně lze tvrdit, že to bude daňového poplatníka něco stát. Jedná se o poměrně vysokou částku 59 miliard, která ale má být postupně vyplácena v rozmezí 30 let. Protože zatím nedošlo k odluce státu a církví, což má být hlavním cílem církevních restitucí, tak status quo znamená, že stát bude církve i nadále částečně financovat. Takže ty peníze by tam z valné části stejně skončily. Ale pan Payne by asi raději viděl, aby došlo k odluce bez náhrady. Stát přeci nemá peněz nazbyt a nejde jen tak rozdávat, co se poctivě nakradlo... Nicméně osobně jsem pro získání peněz na odškodné prodejem dalšího státního majetku a nikoliv výběrem daní.

Závěrečné absurdní odstavce, které popisují odluku církve od státu jak podle Orwella, nechám bez komentáře. Je s podivem, když liberální politik kritizuje církve a další náboženské společnosti za to, že nechtějí být dále financovány státem dle prastarého komunistického zákona a že ke své finanční samostatnosti požadují alespoň část majetku, především nemovitého, který jim byl ukraden. Proto spíš vnímám tento Payneho text jako apel na závistivost českého člověka a tradiční liberální útok proti církvím. Chápu, že se politik potřebuje svézt na vlně momentálních proticírkevních nálad, ale zajímalo by mě, zda si pamatuje historické lekce o tom, k čemu vždy vedlo politické zneužívání lidské závisti.

I. Demokratické iluze

Jak jsem tady na blogu už dříve naznačil, chci se zde formou miniseriálu zabývat problémy demokracie. Neznamená to, že bych demokracii šmahem odsuzoval, ale při současné bezmezné víře v její samospásnost a dokonalost je dobré upozornit na úskalí a stinné stránky demokracie v její současné podobě. Nepůjde o nijak nové nebo revoluční myšlenky, protože vše podstatné vyslovil už Aristoteles a po něm mnozí další. Jenom se o tom příliš nemluví.

Demokracie prý znamená, že si vládneme sami. To je omyl.

V České republice je skoro 8,5 milionu registrovaných voličů. Když jich k volebním urnám přijde 5 milionů (což znamená necelých 60%), má můj hlas hodnotu  jedné pětimilióntiny, což je prakticky totéž, jakoby neměl hodnotu vůbec žádnou. To se týká hlavně voleb do sněmovny. V komunálu může mít můj hlas větší hodnotu, zejména pokud jde o malou obec.

Další problém je, že se hlasování řídí principem jeden člověk, jeden hlas. Má ale stejnou hodnotu názor zločince jako, dejme tomu, univerzitního profesora? Nebo má o veřejných penězích rozhodovat stejnou měrou osoba z těchto peněz vyplácená jako daňový poplatník? Nebo je sedmnáctiletý člověk neschopen rozhodovat ve volbách, zatímco osmnáctiletý už ano?

A nakonec tu je problém současného stranického systému. Co se navenek tváří jako politická soutěž, je spíš klub vyvolených, kteří jsou chráněni jednak 5% hranicí vstupu do sněmovny a jednak penězi nejrůznějších organizovaných, především podnikatelských skupin. Naděje, že tito lidé mezi sebe vpustí někoho, kdo s nimi nepotáhne za jeden provaz, nebo že budou voliči "odstaveni" od moci, je spíš teoretická. Navzdory vymoženostem typu "kroužkování" je běžný volič součástí neorganizované masy jednotlivců, které lze poměrně snadno ovlivnit. Je politickou skutečností ČR, že reálná moc nad desetimilionovým národem je v rukou "elity" čítající maximálně několik desítek tisích lidí. Vyjma komunistů se totiž žádná z politických stran nemůže pyšnit skutečně masovou členskou základnou.

Takže kdo nám to vlastně vládne? Jsme to opravdu my sami?

Demokratický mesianismus profesora Bednáře

Chtěl bych reagovat na článek prof. Bednáře Dějinný význam arabských revolucí naší doby, který vyšel na webu Svobodných, jejichž místopředsedou prof. Bednář je. Takzvaně prodemokratické revoluce v Tunisku, Libyi a Egyptě vidí prof. Bednář pozitivně jako pokračování vítězství světových demokrarických sil, které začalo vítězstvím Dohody v První světové válce podporované americkou intervencí v duchu Wilsonova "make the world safe for democracy".  Evropská situace té doby ovšem nebyla zdaleka tak jednoznačná. Revizionističtí historikové tvrdí, že Německé a Rakouské císařství nebyly jedinými a absolutními strůjci a udržovateli konfliktu a státy Dohody nebyly nevinnými oběťmi. Dívat se na tento konflikt optikou boje mezi demokracií a pokrokem na jdné straně a autoritářstvím a zpátečnictvím na straně druhé je opravdu hodně zjednodušující pohled.

Něco podobného lze říct i o současných arabských revolucích. Tamější lidé si bezpochyby přáli změnu a informační technologie určitě sehrály zásadní roli, pokud jde o informovanost, ideologii i koordinaci revolucí. Mladší generace v těchto zemích zcela jistě chtějí alespoň zčásti přejmout něco z bohatství a pohodlného životního stylu západní civilizace. Lze souhlasit s tezí prof. Bednáře, že multikulturalistická nepřeklenutelnost kulturních rozdílů neplatí. Lidé se všeobecně chtějí mít dobře a nechtějí, aby jim do toho někdo moc kecal. Jenže už nelze souhlasit s tím, že tento stav je důsledkem demokracie a demokratizace. Stav materiálního bohatství je výsledkem liberálního kapitalismu, jehož základní podmínkou je respekt k vlastnickým právům. V tomto bodě je demokracie s kapitalismem nekompatibilní, protože demokratický systém vlády (alespoň v jeho současné podobě) stále více a více omezuje vlastnická práva a tím snižuje produktivitu společnosti.

Chtějí moderní arabové demokracii? Asi ano, protože v duchu západního demokratického mesianismu věří, že jim přinese prosperitu. Oni ale chtějí i spoustu jiných věcí. Kromě západních levicových médií jsou ovlivňováni tradicí reprezentovanou muslimskými fundamentalisty, kmenovou příslušností atd. Tento nejednoznačný mix vlivů je v arabských revolucích patrný. V Tunisku a Egyptě proběhly sice demokratické volby, ale zvítězily v nich tradiční náboženské strany. Umírněnost tuniských muslimů je podle mého názoru dána tím, že i předchozí autoritářská vláda nebyla tak extrémní jako třeba socialistická diktatura v sousední Libyi. Občanská válka v Libyi měla jisté kmenové rysy (Kaddáfïho režim se zřejmě snažil likvidovat kmenový systém), což je problém mnoha afrických zemí po pádu evropského kolonialismu. Egyptské Muslimské bratrstvo, které vyhrálo volby, je monohem víc fundamentalistické než muslimové v Tunisku. Těžko říct, co se bude dít dál. Je možné, že demokracie zůstane zachována, zejména pokud si noví vládci uvědomí její výhody. Tipnul bych si na nějakou obdobu ruského režimu, který je do jisté míry autoritářský, ale zachovává si demokratické rysy. Arabské revoluce zřejmě přinesou dočasné uvolnění, než se šrouby začnou tase utahovat - tentokrát jemněji, demokratičtěji, tak říkajíc sametově.

Prof. Bednář poukazuje na nejednotnost Západu v otázce letecké podpory povstalcům proti Kaddáfímu. Přirovnává francouzské, anglické a americké ano náletům proti německému a polskému ne k situaci před První světovou válkou přesně v duchu výše popsaného demokratického mesianismu čili znovu Francie, Anglie a USA za pokrok a demokracii proti reakcionářskému Německu a Polsku, nemluvě o autoritářském Rusku a totalitní Číně. Nálety povstalcům pomohly, v tomto ohledu byly úspěšné, jenže až čas ukáže, zda povstalci byli kladní hrdinové v tomto dějinném dramatu. Byl by to výsměch, kdyby rozhodující vliv v Nové Libyi získala al-kájda, podobně jako NSDAP po Wilsonově demokratickém křižáckém tažení v Evropě. Ale možná by al-kájda v čele státu s důležitým nerostným bohatstvím byla pro prof. Bednáře jen další "dramatickou historickou peripetií", podobně jako VŘSR, stalinské čistky, Druhá světová válka a další šíření komunismu do Evropy a Asie, spojené s milióny mrtvých - vše důsledky První světové války a americké intervence ve jménu demokracie.

Ospravedlňovat takto wilsonovsko-masarykovskou koncepci světa bezpečného pro demokracii zavání morálním relativismem. Naopak, měla by být chápána jako memento, že intervence ve prospěch vznešených cílů be znalosti místních poměrů mohou způsobit jejich přesný opak. Že zavádění režimů a kreslení politických map od konferenčních stolů bez reference ke skutečným lidem a etnikům, jejich historii, povaze a zájmům je mocenská zvůle, která má často neblahé důsledky. Idealismus nebere ohledy na skutečnost, ta je pro něj něco, co musí být změněno, zničeno nebo jinak znegováno. Idealismus považuje danou koncepci za samospasitelnou a prosazuje ji za každou cenu. A to je filozofický zdroj problémů s pokrokářskými utopiemi.

Sněhurka a lovec

Jak jsem předtím chválil, tak teď musím hanět. Sněhurka je pokus, jak z pohádky pro malé děti udělat pohádku pro teenagery. Dělá se to tak, že se přidá trocha akce, ale bez krve, náznaky vztahů a sexu, samozřejmě bez nahoty, a trocha středověké rytírny v hollywoodském stylu. Komediální vložku tohoto nezdařeného pásma obstará kdo jiný než trpaslíci.

Sněhurka je dcerou ovdovělého krále, kterého úkladně zavraždí jeho nová žena mstící za utrpěná bezpráví ze strany jiných mužů. Jako mocná čarodějka společně se svým vypečeným bratrem dobývá a zotročuje jedno království za druhým - samozřejmě svou krásou, ale i svou armádou. Sněhurka je jako dítě uvržena do žaláře, odkud vyjde jako dospělá. Těžko říct, proč vlastně byla ušetřena. Macecha se až v její dospělosti od ducha kouzelného zrcadla - vypadá jako chlap se zlatě tekutým prostěradlem přes hlavu - dozví, že je Sněhurka krásnější než ona a že její živé srdce jí zajistí nesmrtelnost a věčnou krásu. Sněhurka uprchne do temného lesa, zjevně inspirovaného Fangornem z Pána prstenů, kde zřejmě podlehne omamnému vlivu jedů vypouštěných podivnými houbami. Zlá královna najme lovce, který ji má v tom lese najít, ale ten ji zachrání, zabije přitom pár zloduchů a dále ji doprovází na její mystické cestě.

To není legrace. Ukáže se totiž, že Sněhurka je požehnáním pro zemi i její obyvatele. V její blízkosti se příroda, lidé i trpaslíci uzdravují, dokonce potká i magického jelena, vykradeného z Princezny Mononoke. Věci se sice zkomplikují, lovec má opět práci a EkoSněhurka prožije mystickou smrt, jak se sluší a patří na správnou new age duchovní cestu. Ale probudí se jako Johanka z Arku, aby vedla útok proti bezbožné, nebo lépe sebezbožněné královně za pomoci odbojného pána a hrstky jeho statečných rytířů. A ovšemže i trpaslíků. Země duní pod kopyty obrněných koní a EkoSněhurka z Arku v brnění zkříží svůj meč s královražednou macechou ve velkolepém finále.

Možná jsem toho prozradil příliš, ale zdaleka nikoliv všechno. I na otrávené jablko dojde. Zajímavý mohl být nápad udělat Sněhurku skutečně pro dospělé, soustředit se na některé linie příběhu a jít trochu do hloubky. Místo toho vznikl galimatyáš, pejskokočičkovský dort, kde muselo být něco z oblíbených moderních mýtů (Pán prstenů, Princezna Mononoke, Avatar) a nepostradatelných klišé (o sobě pochybující tragédií stižený hrdina, mystická Sněhurka amazonka, padouch smrtí vysvobozený ze svého padoušství) atd. Twilightová, herecky nepříliš zdatná Kristen Stewart si roli princezny evidentně užívá. Nedivím se. Řekl bych, že je to vděčná role. Charlize Theron jako královna macecha se snaží seč jí scénář dovolí, ale poněkud přiblblý příběh to nezachrání.

Slovy klasika: Ano, film příjemně rychle "odsejpá", ale příště bych se raději podíval na klasickou Disneyho Sněhurku.

P.S. Divně na mě působily evidentně křesťanské kostely s rozetou, ale bez kříže. Přitom Sněhurka se modlila otčenáš. Tak nevím, snad je to zase nějaká nová hollywoodská antidiskriminační kvóta, nezobrazovat náboženské symboly, aby se necítili stoupenci jiných náboženství ukřivděni.

Královská aféra

Nedávno jsem měl to štěstí shlédnout dánsko-švédský film Královská aféra, historické drama, kde se rovina osobní, milostná prolíná s rovinou politickou a dalo by se říci i filozofickou. Příběh se odehrává v 18. století v Dánsku za vlády duševně ne zcela zdravého krále Kristiána VII., který pojme za manželku anglickou princeznu Karolinu Matyldu Hannoverskou. Jde o předem sjednaný politický sňatek, jak bylo v té době mezi panovnickými rody obvyklé. Na první pohled vděčné téma sňarků dohodnutých rodiči zde naštěstí posloužilo pouze jako výchozí bod a nebyl na něj kladen takový důraz jako třeba v poněkud melodramatické Vévodkyni.

Realita tehdejšího Dánska, proti osvícenecké Británii líčeného značně konzervativně, působila na mladou královnu jako studená sprcha. Svou roli v tom sehrálo i nevypočitatelné chování krále, kterého v otázkách správy země v podstatě zastupovala státní rada. Karolina Matylda musela snášet nejen cenzuru (byly jí odebrány zakázané knihy), ale i promiskuitní sklony a nepříliš vybrané chování (mírně řečeno) svého zřejmě schizofrenií trpícího chotě. Nebylo divu, že se královna zamilovala do králova charismatického osobního lékaře německého původu dr. Strunsee. Situace se stala ještě komplikovanější díky faktu, že dr. Strunsee byl volnomyšlenkář, obdivovatel Voltaira a Rousseaua, ateista a měl mimořádný vliv na krále, který ho dokonce jmenoval státním radou...

Nebudu prozrazovat více, byť jde o poměrně známou kapitolu dánských dějin. Filmařům se totiž podařilo ztvárnit tragiku příběhu "decentně", bez zbytečné řvavosti či sentimentality. Dokonce ani postavy a jejich motivace nebyly tak jednoznačně kladné či záporné, jak by se mohlo z předchozího odstavce zdát, takže se divácké sympatie k jednotlivým postavám mohou měnit. Filozoficky jde o spor mezi tradiční konzervativní linií a nastupujícím liberalismem a ačkoliv tvůrci straní liberálním reformám, vnímají alespoň některé rozpory s nimi spojené, takže je divák naštěstí ušetřen nekritické adorace pokroku (téma, které mě zajímá a budu se mu tady na blogu ještě věnovat). Ačkoliv se film dotýká i tématu moci a spravedlnosti, nesklouzává ke kultu hrdiny (osobnosti?), tak typickému pro historické filmy Ridleyho Scotta či Olivera Stonea.

Za zmínku snad ještě stojí, že snímek byl natáčen i u nás.

Co se stalo s českým fotbalem?

Český tým má za sebou první zápas na Euro 2012, ve kterém nás Rusové rozstříleli 4:1. To je poměrně tristní výsledek, ale hůř na mě působil styl, jakým jsme zápas odehráli. Ruské góly byly výsledkem opakovaného selhávání v obraně, do které ruští hráči pronikali až děsivě snadno - nikdo by se nemohl divit, kdybychom dostali 7 nebo 8 gólů. Ještě horší to bylo v útoku, kde jsme se kromě Pilařova gólu na nic kloudného nezmohli a v podstatě jsme se s míčem jen tak plácali. Začátek prvního a druhého poločasu, kdy to zdánlivě vypadalo, že držíme se soupeřem krok, ve skutečnosti znamenal pouhé zvolnění tempa na straně Rusů, případně jejich pozorné bránění.

Náš výkon v útoku lze těžko nazvat jinak než impotencí. Rád bych věřil tomu, že to byl důsledek vynikající ruské obrany, ale to bych předtím nesměl vidět několik kvalifikačních zápasů naší reprezentace (byť zdaleka ne všechny, protože fotbal nijak pozorně nesleduju), na které se nedalo moc koukat, ani když jsme vyhrávali. Co se stalo se sympatickým útočným herním stylem českého fotbalu, jehož éra zřejmě vyvrcholila na evropském šampionátu, kde nás nakonec vyřadili Řekové? Nezískali jsme sice medaili, ale na výkon českého týmu se aspoň dalo koukat. Nemáme už snad tak dobré hráče jako tehdy?

Nemyslím si. Spíš bych si čistě laicky tipnul na trenéra. Vzhledem k nepřesvědčivým výkonům v kvalifikaci se pod Bílkem houpala židle až do chvíle, kdy jsme se s odřenýma ušima dostali na Euro. Proto jsem nečekal žádné zázraky a předzápasové mediální poplácávání se po zádech a nemístný optimismus jsem nebral nijak vážně. Přesto jsem byl zklamán. Uvidíme, co bude dál, ale očekávám, že po základní skupině nejspíš pojedeme domů. Pokud to zároveň bude konec angažmá Bílka, nebudu se zlobit, protože nijak neobdivuju styl hry, který nároďáku naordinoval.

Jsou "náckové" a "fašouni" extrémní pravice?

Ve sdělovacích prostředcích se o nacistech a fašistech hovoří jako o extrémní pravici, zatímco komunisté jsou považováni za extrémní levici. Populární představa politického spektra vypadá tak, že existuje jakýsi politický střed, od kterého se lze odchýlit "napravo" nebo "nalevo". Čím větší odchylka, tím větší extrém, kterému by se měl slušný a spořádaný občan vyhnout. Tento koncept vyhovuje českému člověku, který extrémy nerad a chtěl by vyzrát nad realitou tím, že si z každé ideologie vezme jen to, co mu vyhovuje. Tak snadno se ovšem realita obelstít nedá.

Pokud už chceme používat dělení na pravici a levici, je potřeba si vyjasnit základní pojmy. Pravice představuje individualismus, personalismus, osobní svobodu a minimální stát. Mezi pravicové se dají zařadit strany konzervativního, liberálního a libertariánského charakteru. Nejvíc "vpravo" jsou pak anarchisté, kteří nechtějí žádnou vládu, žádný stát.

Naproti tomu levice nadřazuje kolektivní individuálnímu, mocensky prosazuje rovnostářství a solidaritu, což vyžaduje centralizaci a posílení státní moci. Socialisté a komunisté jsou nejtypičtějšími představiteli levice. Nacisté čili národní socialisté (Paroubek si snad musí dělat legraci, když nazval svou novou stranu "národní socialisté", ačkoliv historicky není přerod sociálního demokrata v národního socialistu nic překvapivého) mají podobné cíle, pouze v rámci národa či rasy, a proto patří také k levici. O fašistech se dá říci totéž s tím rozdílem, že jejich socialismus není postaven na rasové otázce.

Možná někoho zarazilo, že nezmiňuju strany politického středu. Podle mého soudu žádný takový střed není. Jak bylo řečeno v úvodu, idea středu je jen myšlenkový galimatyáš a politická alchymie. Levicová a pravicová politika se navzájem vylučují. V reálném politickém životě sice existují strany, které se takto definují, ale to jsou pouze pomatenci, kteří se snaží spojit nespojitelné, nebo častěji populističtí pragmatici typu Víta Bárty, kteří vykřikují momentálně populární hesla, aby získali politické body.

Ačkoliv je uvedené schéma politické scény je poněkud zjednodušené, podle mého názoru mnohem lépe vystihuje podstatu věci.

Je taky třeba mít na paměti, že nezáleží na tom, co o sobě strana tvrdí, nýbrž co dělá. Současná politika vládní koalice (zvyšování daní a rozpočtových výdajů, podvolování se požadavkům EU) je spíše levicová a řadí tak ODS a TOP 09 mezi levicové strany.

Zelený čtvrtek a politici

Letošní Velikonoce, nejdůležitější křesťanský svátek, jsou už sice dávno minulostí, ale zmínil bych jednu zajímavost, o které jsem se nedávno dočetl.

Bývalo prý zvykem v katolických zemích provádět obřad omývání nohou. Při něm katolický panovník, podobně jako Kristus, omýval nohy žebrákovi či starci z azylu pro chudé a poté s ním večeřel u královského či císařského stolu, přičemž byli obsluhováni panovníkovou chotí a jejími dámami. Úžasná lekce pokory a vědomí, že vládce je pouhým služebníkem. A nebyla to záležitost pouze dávného středověku. Ještě císař František Josef I. tento obřad vykonával.

Dokáže si někdo něco takového představit u současného demokratického politika, který je pouhým voleným zástupcem a vědomí služby veřejnosti by pro něho mělo být mnohem samozřejmější, než pro monarchu, jehož legitimita se neodvozuje od vůle lidu? Dost těžko. Někdy pochybuju o tom, zda někteří z nich věnují stejnou péči svým vlastním končetinám.

Stálo by za úvahu takový zvyk obnovit, protože věřím tomu, že upřímným vykonáním tohoto rituálu se očišťuje především duše. Na druhou stranu při dnešním stavu věcí by pravděpodobnějším cílem spíš byla medializace celé události a navíc by se mohlo ukázat, že žebrák není ve skutečnosti žebrákem nebo že to, co dotyčný politik omývá, nejsou vlastně nohy atd. Dnes je těžké nebýt cynikem.

O korupci

Tento text vznikl ještě před zatčením hejtmana Ratha. Ať už David Rath šlápl někomu na kuří oko nebo po odchodu Jiřího Paroubka z ČSSD ztratil ochrannou ruku nebo to prostě byla dobrá kriminalistická práce je vcelku jedno. Soudní proces ukáže, jak se věci mají, ale to už možná nebude taková senzace a nebude to média tolik zajímat. Nesdílím ovšem názor, že se snad začíná blýskat na lepší časy.

Korupce je dneska považována za hlavního viníka současného politického marasmu. Má se za to, že kdyby se podařilo korupci vymýtit, zmizel by státní dluh, politici by se chovali vzorně a veřejné peníze by sloužily jen tam, kde mají. Takové názory pracují s nevysloveným předpokladem, že korupce je pouze jakási nemoc či vada na kráse jinak dokonalého systému. Podle mého názoru je to jinak.

Korupce je základním stavebním kamenem demokracie. Politické strany korumpují voliče slibováním všeho možného. Veřejné dluhy pak vznikají pokusem splnit aspoň část těchto slibů. Strana, která řekne "nic vám nedám, ale nic vám taky neseberu," dneska volby nevyhraje. Může někoho překvapit, že ti, co korumpují, jsou sami náchylní nechat se korumpovat?

Lidé nejsou andělé a nikdy nebudou, proto nevěřím na protikorupční kampaň, ani tvrdší protikorupční legislativu. Neřeší totiž podstatu věci. Spíš než volební sliby je problémem legální možnost politiků sahat do kapes daňových poplatníků. Člověk mající k dispozici takřka neomezené zdroje naslibuje cokoliv komukoliv. Jak známo, "slibem nezarmoutíš".

Hněv veřejnosti je namířen stejně ostře proti uplácejícímu jako proti uplácenému. I náš právní řád trestá obě strany korupční aféry (alespoň teoreticky). Ten, kdo přijímá úplatek nese bezesporu vinu, protože zpronevěřuje svěřené peníze. Ale proč ten, kdo úplatek dává? Jeho jednání je snad morálně odsouzeníhodné a jistě ho lze vyřadit z veřejné soutěže, ale trestní odpovědnost je už poněkud silná káva. Tento člověk zachází pouze se svým majetkem a používá ho za účelem získání konkurenční výhody. Totéž dělá každý obchodník, když nabízí zákazníkovi slevu, aby ho přetáhl konkurenci. Jak může být jedno trestné a druhé nikoliv?

Opět platí, že větším problémem je spíš existence veřejných peněz než korupce. V soukromém sektoru hraje korupce minimální roli. Na volném trhu je neefektivní chování trestáno nižšími zisky a zaměstnavatelé se nijak nemazlí se zaměstnanci, kteří je záměrně poškodili. Ve veřejném sektoru se neefektivní jednání pozná mnohem hůře.

A konečně, korupce je často jediný způsob, jak podnikat tam, kde příliš silný byrokratický aparát blokuje jakoukoli změnu. Pěkný článek na toto téma srovnávající Británii a Itálii vyšel před časem na webu Občanského institutu.

Prokletá diskriminace

Když člověk dneska cestuje po Praze, nemůže si nevšimnout plakátů "Musíte v práci skrývat svůj etnický původ?" a podobných, které vyzývají k boji proti diskriminaci. Něco jako diskriminujte diskriminaci.
Už jsem se kdesi snažil vysvětlit, že jde o boj proti tomu, aby voda nebyla mokrá a tráva aby nebyla zelená čili další zbytečné vyhazování peněz daňových poplatníků. Chtěl jsem o tom znovu něco napsat, ale jiní se toho zhostili lépe.

Před časem jsem narazil na článek, kde jistý podnikatel názorně na konkrétních číslech vysvětloval, proč díky institutu minimální mzdy, poplatků za zaměstnance a dalších regulací raději nezaměstná nikoho, ačkoliv by jinak mohl tyto lidi zaměstnat. Zákony proti diskriminaci jsou další podobnou překážkou na cestě k vyšší zaměstnanosti, ačkoliv se tváří, že právě o zaměstnanost jim jde. Ekonomický argument proti zní asi takto, nutí-li mě nějaká norma, abych zaměstnával lidi, které jinak zaměstnávat nechci, zvyšuje tím moje náklady a já radši nebudu zaměstnávat nikoho.

Považuju ovšem za horší, že se někteří lidé domnívají, že legislativa slouží k tomu, aby mohli svět tvarovat k obrazu svému, tj. ke zvýhodnění určitých skupin lidí, jež z různých důvodů protěžují. To je omyl. Legislativa by neměla znevýhodňovat jedny a zvýhodňovat druhé. Měla by sloužit všem stejně, tzn. neměla by porušovat ničí práva. Zaměstnavatel má právo si vybírat své zaměstnance, stejně jako zaměstnanec má právo se rozhodnout zda pro určitého zaměstance bude pracovat nebo ne. Jinými slovy všichni máme právo diskriminovat (vybírat si), koho chceme a z jakéhokoliv důvodu.

Den osvobození?

Od konce druhé světové války uplynulo 67 let. Určitě je co slavit, ale není od věci si připomenout stinné stránky tehdejších událostí.

O Američanech je známo, že mají chatrné zeměpisné znalosti. Je vtipné se dozvědět od svého amerického známého, jinak velmi inteligentního člověka, že Praha leží v Jugoslávii a že tam nedávno byla válka. Humor se ale vytrácí v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že USA podstatným způsobem už celé století ovlivňují evropské a světové dění a přehmaty, kterých se přitom dopouštějí, vyplývají často z neznalosti geografie, historie a psychologie národů, do jejichž osudů zasahují.

Vstup USA na světovou politickou scénu v roce 1917 nepříznivě ovlivnil poválečné uspořádání, které bylo jednou z hlavních příčin nástupu nacismu a vypuknutí druhé světové války. Wilsonova doktrína "make the world safe for democracy" je podstatou americké zahraniční politiky dodnes. To by nebylo až tak zlé, kdyby tato politika nevedla v mnoha případech k pravému opaku toho, co má být jejím výsledkem.

Asi nejhorším následkem druhé světové války bylo také poválečné uspořádání, dohodnuté na konferencích v Jaltě, Teheránu a Postupimi. Došlo k překreslení map, rozsáhlá území východní a střední Evropy se dostala pod kontrolu Sovětů a mnoho milionů lidí, především Němců (včetně Sudetských) a Poláků bylo přesídleno - akce, která se neobešla bez utrpení. Výsledkem byla železná opona a čtyřicetiletá nadvláda komunismu ve východní Evropě.

Existují důvody domnívat se, že tomu tak nemuselo být. Čtyřicátá léta v Americe (tzv. rudá dekáda) se nesla ve znamení obdivu vůči Sovětskému Svazu, komunismu a levicovým myšlenkám vůbec. Roosevelt sám měl levicové sklony a obdivoval Stalina, ačkoliv věděl, co se v SSSR dělo. Americká levice, která bohužel měla silné zastoupení v zahraniční politice, trpěla představou, že Stalinův teror je pouze přechodná fáze, že režim se bude postupně "demokratizovat" a že rozšíření vlivu Sovětů bude znamenat rozšíření "pokrokových" socialistických myšlenek. To se bohužel také stalo. Stalin vítal myšlenku šíření demokracie, protože už Engels psal, že demokracie je potřebná platforma pro nastolení diktatury proletariátu.

Roosevelt s Churchillem šli tedy Stalinovi víceméně na ruku. Jeden levicový idealista, druhý cynik. Rooseveltovi chybělo potřebné vzdělání, jazyková vybavenost a také schopnost představit si, že v jiných částech světa lidé uvažují jinak než typický Američan. Churchillovi byl osud "východňarů" nejspíš ukradený. Sám byl původně liberálem, chráněncem Lloyda George (jednoho z tvůrců Versailleského systému) a teprve později přešel ke konzervativcům. Bůhví, kudy by se dějiny ubíraly, kdyby na místě těchto mužů byl někdo jiný. Mohlo to samozřejmě být i horší.

Některé činy Spojenců ovšem zavánějí něčím horším, než je pouhý šlendrián. Britská tajná služba údajně věděla o chystaném útoku na Pearl Harbor, a dost možná i Washington. Při bombardování Drážďan zahynulo víc jak 100 tisíc civilistů. Nebyl to žádný strategický cíl, údajně chtěl Churchill pouze demonstrovat sílu Spojenců Stalinovi. Jaderný útok na Hirošimu a Nagasaki byl podobnou demonstrací síly, bohužel opět na civilním obyvatelstvu. Snaha demoralizovat Japonce a donutit je ke kapitulaci by zněla jako věrohodné vysvětlení, kdyby Japonsko už předtím nežádalo o mírová jednání prostřednictvím papeže.

Cílem Spojenců ovšem byla bezpodmínečná kapitulace, a to i v případě Německa. Možná by byla válka kratší, kdyby Spojenci přistoupili na nabídku vyjednávání ze strany generálů wehrmachtu, jejichž cílem bylo odstranit Hitlera a zachránit Německo. Ale propagandou rozdmýchané vášně veřejnosti a svaté tažení pokroku proti tmářství muselo věc dotáhnout do totálního konce. I takový může být charakter válek demokratické éry...

...a pro dnešek už dost historie.

(čerpáno z E. von Kuehnelt-Leddihn, Levicové smýšlení a G. Radnitzky, "Is Democracy More Peaceful than other Forms of Government" v H. H. Hoppe, The Myth of National Defense)

Řecko

Adéle Knapové vyšla v minulém Reflexu povedená reportáž o Řecku. Přesněji řečeno o tom, jak se žije lidem v zemi, na kterou se zbytek Evropy dívá skrz prsty, protože si tam lidé žili údajně nad poměry a přivedli Eurozónu na okraj propasti. Sám jsem tomu dlouho taky věřil.
Ale jak už to bývá, realita je jiná. Většina Řeků má průměrný důchod nebo nijak vysoké příjmy. Vzhledem k ekonomické situaci se musí hodně otáčet, aby se uživili. Peníze, které sem z Unie přitékaly, se k těmto lidem nedostaly. A pokud ano, pak se zpožděním, díky kterému z nich měl větší užitek někdo jiný. Peníze se dostaly jen k těm vyvoleným, kteří byli nějakým způsobem navázáni na vládu.

Řekové jsou samozřejmě naštvaní. Jsou naštvaní na vládu i na EU. Oni totiž musí zaplatit, co tyto instituce způsobily.V EU se o falšování řeckých čísel zřejmě vědělo a schodek řeckého rozpočtu taky nebyl tajemstvím. Řekové mají možná oprávněný pocit, že nešlo o náhodu či nedbalost, nýbrž o pokus o ekonomickou kolonizaci.

Ať je to jakkoliv, pro nás by mělo být poučné, jak symbióza s molochem zvaným EU funguje a jak musí daňový poplatník nakonec zacvakat dluhy, které vyrobil někdo jiný. Je důležité rozlišovat, že řecká vláda a Řecko jsou dvě různé věci, že nelze vinit Řecko, ani Řeky, ale konkrétní osoby a instituce - v tomto případě vládu. Stejně tak Řekové nemůžou vinit Němce nebo Německo (z článku vyplynulo, že někteří mají tu tendenci), ale konkrétní německé instituce, osoby a organizace. Ani němečtí daňoví poplatníci nechtějí platit cizí dluhy a nikdo jim to nemůže mít za zlé. Problémem není, že tyto instituce špatně rozhodovaly o penězích daňových poplatníků, ale že o nich vůbec mohou rozhodovat.

Na závěr bych se ještě zmínil o řecké podpoře komunistů. Řekové a další středomořské národy jsou hrdí lidé a hrdost obsahuje určitý anarchistický sentiment. Oni zřejmě tento sentiment promítají do komunistů (viz oblíbenost komunistické poslankyně Liany Kanelliové, o které jsem se zmiňoval minule), ačkoliv komunismus má s anarchií jenom málo společného.

Rudo před očima

O odborech jsem psal už loni. Rok se s rokem sešel a jsou tu zase v plné parádě. Iniciativa STOP VLÁDĚ (která kromě odborů zahrnuje i různé občanské iniciativy) svolala do Prahy demonstraci, které se zúčastnilo kolem 100 000 lidí. To je úctyhodné číslo. Kolik z nich je státních zaměstnanců nebo jiných lidí přímo závislých na státním rozpočtu? Pár jich tam asi bude, když iniciativa kritizuje ve svém plátku mimo jiné i připravovanou reformu vysokého školství. Mezitím Sobotka hrozí do médií sociálním výbuchem.

Tato vláda je oprávněně terčem kritiky a navíc je v zoufalejší situaci než před rokem, ale odbory s ČSSD za zadkem jsou ti poslední, kdo mohou daňové poplatníky z této šlamastyky vytáhnout, protože přiléváním oleje se oheň neuhasí. Lékem „upřímné“ levice na příliš mnoho státu je, tradá, ještě více státu. Říkám „upřímné“, protože současná vláda je ve skutečnosti také levicová, ačkoliv se nálepkuje jako pravicová. „Neupřímná“ levice (současná pravice) je horší, protože vytváří zmatek kolem pojmu „pravicová politika“, takže má běžný člověk o takové politice zkreslené představy.

Něco málo o skutečných reformách naznačil Petr Mach ve svém rozhovoru pro Reflex, ale jinak s jarním pseudooteplováním zřejmě přichází nějaká rudá vlna. Reflex uveřejnil rozhovor s populární řeckou komunistickou političkou Lianou Kanelliovou, která předpovídá revoluci (což mě nepřekvapuje) a tvrdí, že trh nikdo nikdy neviděl (což mě přeci jen trochu překvapilo). Kdepak asi nakupuje ta nezkrotná dáma pomeranče? Jsem si vědom, že situace je poněkud složitější, ale přesto ve mě prohlášení typu "komunistická filozofie je mládím světa" vyvolají pouze vlnu hořkého sarkasmu.

A do toho se jistý ekonom Karel Kříž svěřuje, že je u nás všechno v nejlepším pořádku, a že přesně takhle si demokracii po 20 letech představoval. Takže bychom vlastně měli být rádi. Nuže, tomu říkám optimismus. K nectnostem demokracie i k situaci v Řecku se ale na tomto blogu ještě vrátím.