neděle 27. května 2012

Zelený čtvrtek a politici

Letošní Velikonoce, nejdůležitější křesťanský svátek, jsou už sice dávno minulostí, ale zmínil bych jednu zajímavost, o které jsem se nedávno dočetl.

Bývalo prý zvykem v katolických zemích provádět obřad omývání nohou. Při něm katolický panovník, podobně jako Kristus, omýval nohy žebrákovi či starci z azylu pro chudé a poté s ním večeřel u královského či císařského stolu, přičemž byli obsluhováni panovníkovou chotí a jejími dámami. Úžasná lekce pokory a vědomí, že vládce je pouhým služebníkem. A nebyla to záležitost pouze dávného středověku. Ještě císař František Josef I. tento obřad vykonával.

Dokáže si někdo něco takového představit u současného demokratického politika, který je pouhým voleným zástupcem a vědomí služby veřejnosti by pro něho mělo být mnohem samozřejmější, než pro monarchu, jehož legitimita se neodvozuje od vůle lidu? Dost těžko. Někdy pochybuju o tom, zda někteří z nich věnují stejnou péči svým vlastním končetinám.

Stálo by za úvahu takový zvyk obnovit, protože věřím tomu, že upřímným vykonáním tohoto rituálu se očišťuje především duše. Na druhou stranu při dnešním stavu věcí by pravděpodobnějším cílem spíš byla medializace celé události a navíc by se mohlo ukázat, že žebrák není ve skutečnosti žebrákem nebo že to, co dotyčný politik omývá, nejsou vlastně nohy atd. Dnes je těžké nebýt cynikem.

neděle 20. května 2012

O korupci

Tento text vznikl ještě před zatčením hejtmana Ratha. Ať už David Rath šlápl někomu na kuří oko nebo po odchodu Jiřího Paroubka z ČSSD ztratil ochrannou ruku nebo to prostě byla dobrá kriminalistická práce je vcelku jedno. Soudní proces ukáže, jak se věci mají, ale to už možná nebude taková senzace a nebude to média tolik zajímat. Nesdílím ovšem názor, že se snad začíná blýskat na lepší časy.

Korupce je dneska považována za hlavního viníka současného politického marasmu. Má se za to, že kdyby se podařilo korupci vymýtit, zmizel by státní dluh, politici by se chovali vzorně a veřejné peníze by sloužily jen tam, kde mají. Takové názory pracují s nevysloveným předpokladem, že korupce je pouze jakási nemoc či vada na kráse jinak dokonalého systému. Podle mého názoru je to jinak.

Korupce je základním stavebním kamenem demokracie. Politické strany korumpují voliče slibováním všeho možného. Veřejné dluhy pak vznikají pokusem splnit aspoň část těchto slibů. Strana, která řekne "nic vám nedám, ale nic vám taky neseberu," dneska volby nevyhraje. Může někoho překvapit, že ti, co korumpují, jsou sami náchylní nechat se korumpovat?

Lidé nejsou andělé a nikdy nebudou, proto nevěřím na protikorupční kampaň, ani tvrdší protikorupční legislativu. Neřeší totiž podstatu věci. Spíš než volební sliby je problémem legální možnost politiků sahat do kapes daňových poplatníků. Člověk mající k dispozici takřka neomezené zdroje naslibuje cokoliv komukoliv. Jak známo, "slibem nezarmoutíš".

Hněv veřejnosti je namířen stejně ostře proti uplácejícímu jako proti uplácenému. I náš právní řád trestá obě strany korupční aféry (alespoň teoreticky). Ten, kdo přijímá úplatek nese bezesporu vinu, protože zpronevěřuje svěřené peníze. Ale proč ten, kdo úplatek dává? Jeho jednání je snad morálně odsouzeníhodné a jistě ho lze vyřadit z veřejné soutěže, ale trestní odpovědnost je už poněkud silná káva. Tento člověk zachází pouze se svým majetkem a používá ho za účelem získání konkurenční výhody. Totéž dělá každý obchodník, když nabízí zákazníkovi slevu, aby ho přetáhl konkurenci. Jak může být jedno trestné a druhé nikoliv?

Opět platí, že větším problémem je spíš existence veřejných peněz než korupce. V soukromém sektoru hraje korupce minimální roli. Na volném trhu je neefektivní chování trestáno nižšími zisky a zaměstnavatelé se nijak nemazlí se zaměstnanci, kteří je záměrně poškodili. Ve veřejném sektoru se neefektivní jednání pozná mnohem hůře.

A konečně, korupce je často jediný způsob, jak podnikat tam, kde příliš silný byrokratický aparát blokuje jakoukoli změnu. Pěkný článek na toto téma srovnávající Británii a Itálii vyšel před časem na webu Občanského institutu.

neděle 13. května 2012

Prokletá diskriminace


Když člověk dneska cestuje po Praze, nemůže si nevšimnout plakátů "Musíte v práci skrývat svůj etnický původ?" a podobných, které vyzývají k boji proti diskriminaci. Něco jako diskriminujte diskriminaci.
Už jsem se kdesi snažil vysvětlit, že jde o boj proti tomu, aby voda nebyla mokrá a tráva aby nebyla zelená čili další zbytečné vyhazování peněz daňových poplatníků. Chtěl jsem o tom znovu něco napsat, ale jiní se toho zhostili lépe.

Před časem jsem narazil na článek, kde jistý podnikatel názorně na konkrétních číslech vysvětloval, proč díky institutu minimální mzdy, poplatků za zaměstnance a dalších regulací raději nezaměstná nikoho, ačkoliv by jinak mohl tyto lidi zaměstnat. Zákony proti diskriminaci jsou další podobnou překážkou na cestě k vyšší zaměstnanosti, ačkoliv se tváří, že právě o zaměstnanost jim jde. Ekonomický argument proti zní asi takto, nutí-li mě nějaká norma, abych zaměstnával lidi, které jinak zaměstnávat nechci, zvyšuje tím moje náklady a já radši nebudu zaměstnávat nikoho.

Považuju ovšem za horší, že se někteří lidé domnívají, že legislativa slouží k tomu, aby mohli svět tvarovat k obrazu svému, tj. ke zvýhodnění určitých skupin lidí, jež z různých důvodů protěžují. To je omyl. Legislativa by neměla znevýhodňovat jedny a zvýhodňovat druhé. Měla by sloužit všem stejně, tzn. neměla by porušovat ničí práva. Zaměstnavatel má právo si vybírat své zaměstnance, stejně jako zaměstnanec má právo se rozhodnout zda pro určitého zaměstance bude pracovat nebo ne. Jinými slovy všichni máme právo diskriminovat (vybírat si), koho chceme a z jakéhokoliv důvodu.

úterý 8. května 2012

Den osvobození?

Od konce druhé světové války uplynulo 67 let. Určitě je co slavit, ale není od věci si připomenout stinné stránky tehdejších událostí.

O Američanech je známo, že mají chatrné zeměpisné znalosti. Je vtipné se dozvědět od svého amerického známého, jinak velmi inteligentního člověka, že Praha leží v Jugoslávii a že tam nedávno byla válka. Humor se ale vytrácí v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že USA podstatným způsobem už celé století ovlivňují evropské a světové dění a přehmaty, kterých se přitom dopouštějí, vyplývají často z neznalosti geografie, historie a psychologie národů, do jejichž osudů zasahují.

Vstup USA na světovou politickou scénu v roce 1917 nepříznivě ovlivnil poválečné uspořádání, které bylo jednou z hlavních příčin nástupu nacismu a vypuknutí druhé světové války. Wilsonova doktrína "make the world safe for democracy" je podstatou americké zahraniční politiky dodnes. To by nebylo až tak zlé, kdyby tato politika nevedla v mnoha případech k pravému opaku toho, co má být jejím výsledkem.

Asi nejhorším následkem druhé světové války bylo také poválečné uspořádání, dohodnuté na konferencích v Jaltě, Teheránu a Postupimi. Došlo k překreslení map, rozsáhlá území východní a střední Evropy se dostala pod kontrolu Sovětů a mnoho milionů lidí, především Němců (včetně Sudetských) a Poláků bylo přesídleno - akce, která se neobešla bez utrpení. Výsledkem byla železná opona a čtyřicetiletá nadvláda komunismu ve východní Evropě.

Existují důvody domnívat se, že tomu tak nemuselo být. Čtyřicátá léta v Americe (tzv. rudá dekáda) se nesla ve znamení obdivu vůči Sovětskému Svazu, komunismu a levicovým myšlenkám vůbec. Roosevelt sám měl levicové sklony a obdivoval Stalina, ačkoliv věděl, co se v SSSR dělo. Americká levice, která bohužel měla silné zastoupení v zahraniční politice, trpěla představou, že Stalinův teror je pouze přechodná fáze, že režim se bude postupně "demokratizovat" a že rozšíření vlivu Sovětů bude znamenat rozšíření "pokrokových" socialistických myšlenek. To se bohužel také stalo. Stalin vítal myšlenku šíření demokracie, protože už Engels psal, že demokracie je potřebná platforma pro nastolení diktatury proletariátu.

Roosevelt s Churchillem šli tedy Stalinovi víceméně na ruku. Jeden levicový idealista, druhý cynik. Rooseveltovi chybělo potřebné vzdělání, jazyková vybavenost a také schopnost představit si, že v jiných částech světa lidé uvažují jinak než typický Američan. Churchillovi byl osud "východňarů" nejspíš ukradený. Sám byl původně liberálem, chráněncem Lloyda George (jednoho z tvůrců Versailleského systému) a teprve později přešel ke konzervativcům. Bůhví, kudy by se dějiny ubíraly, kdyby na místě těchto mužů byl někdo jiný. Mohlo to samozřejmě být i horší.

Některé činy Spojenců ovšem zavánějí něčím horším, než je pouhý šlendrián. Britská tajná služba údajně věděla o chystaném útoku na Pearl Harbor, a dost možná i Washington. Při bombardování Drážďan zahynulo víc jak 100 tisíc civilistů. Nebyl to žádný strategický cíl, údajně chtěl Churchill pouze demonstrovat sílu Spojenců Stalinovi. Jaderný útok na Hirošimu a Nagasaki byl podobnou demonstrací síly, bohužel opět na civilním obyvatelstvu. Snaha demoralizovat Japonce a donutit je ke kapitulaci by zněla jako věrohodné vysvětlení, kdyby Japonsko už předtím nežádalo o mírová jednání prostřednictvím papeže.

Cílem Spojenců ovšem byla bezpodmínečná kapitulace, a to i v případě Německa. Možná by byla válka kratší, kdyby Spojenci přistoupili na nabídku vyjednávání ze strany generálů wehrmachtu, jejichž cílem bylo odstranit Hitlera a zachránit Německo. Ale propagandou rozdmýchané vášně veřejnosti a svaté tažení pokroku proti tmářství muselo věc dotáhnout do totálního konce. I takový může být charakter válek demokratické éry...

...a pro dnešek už dost historie.

(čerpáno z E. von Kuehnelt-Leddihn, Levicové smýšlení a G. Radnitzky, "Is Democracy More Peaceful than other Forms of Government" v H. H. Hoppe, The Myth of National Defense)