neděle 26. srpna 2012

Pussy Riot - nový hit mediálních masérských salónů

Asi není třeba představovat. Děvčata, která si „vypůjčila“ pravoslavný chrám ke své protestní show, dostala 2 roky natvrdo. Západní svět protestuje, média si opět vychutnávají ruský autoritativní režim a neopomenou ztratit nějaké to kritické slovo o pravoslavné církvi. I našinci, který má k náboženství vlažný vztah a bojechtivá média bere s rezervou, může celá akce punkerek připadat jako hloupost a reakce církve a úřadů jako přehnané. Nicméně je potřeba podotknout několik věcí.

V prvé řadě je třeba říct, že jde o porušení vlastnických práv, protože chrám není nějakým územím nikoho, dokonce ani běžným veřejným prostorem. Pokud PR chtěli světu sdělit něco o svobodě, měly to učinit způsobem, který neporušuje vlastnická práva, protože vlastnictví je nutnou podmínkou jakékoliv další svobody. Způsob, jakým provedli svůj protest, pokud lze vůbec mluvit o protestu, značně devalvuje jeho obsah. Tak se alespoň celá věc jeví z pohledu "přirozeného" práva.

Je pravda, že ruský stát také není zářným příkladem zastánce vlastnických práv. Je také pravda, že pravoslavná církev má úzký vztah k Putinovu režimu a někteří její představitelé jsou bývalí důstojníci KGB. Ostatně pravoslaví bývalo vždy ruským státním náboženstvím. Na druhou stranu alespoň jedna z členek PR měla blízko k v podstatě anarchistickému uskupení Vojna nechvalně proslulému nechutnými výstupy proti establishmentu. Samotné PR zaůtočily spíš proti církvi a náboženství než proti režimu, čímž zřejmě chtěli ukázat, že se bouří proti jakékoliv autoritě a navázaly tak na tradice ruského anarchismu a nihilismu 19. století. Toho anarchismu, který si tak rád hrál s třaskavinami. Možná i z toho důvodu ruská justice sáhla k poměrně tvrdému trestu.

Rozsudek byl možná tvrdý, ale neřekl bych, že z toho má Putin bůhvíjakou radost. Velmoc proti třem bezbranným ženám, to není hezký mediální obraz. A vskutku, reakce západních médií, různých lidskoprávních aktivistů a politiků na sebe nenechala dlouho čekat. Přitom dvojí metr je až bolestně evidentní. Kdyby se podobný incident odehrál v synagoze, pravděpodobně by nás ta samá média informovala o fašistech a propagaci antisemitismu. Zdá se, že svoboda slova je vyhrazena zejména pro ty správné progresívní názory a svoboda vyznání zřejmě znamená především vytlačení tradičních církví z veřejného života.

S médii je ta potíž, že se už neprezentují jako oficiální stranický či sympatizující tisk či stanice. Novináři nyní předstírají jakýsi obecně lidský a apolitický pohled. Tento falešný humanismus ale není neutrální. Ve skutečnosti je dítkem západní marxistické a postmarxistické levice, která vždy bojovala proti konzervativním ortodoxním církvím. Proto mě nepřekvapuje podpora PR - jsou spolu takříkajíc na jedné lodi proti společnému nepříteli.

Umírněně liberální pohled například zde a pohled z druhé strany zde

neděle 19. srpna 2012

Islámské jaro

Nedávno jsem tady psal (Demokratický mesianismus prof. Bednáře) o svých pochybnostech týkajících se údajných pozitivních výsledků tzv. arabských revolucí.

Doporučuji k přečtení článek Kolosální fiasko arabského jara na České pozici, který moje obavy do značné míry potvrzuje. Jde v podstatě o výtah z knihy Po arabském jaru. Jak islamisté unesli blízkovýchodní revoluce od Johna R. Bradleyho, britského novináře specializujího se na Blízký východ.

Znovu se ukazuje, že že svobodné volby nemusí vést k liberalizaci a autoritářský režim nemusí být vždy příčinou všeho zla. Navíc to vypadá, že Západ zřejmě hloupě dopomohl k vítězství islámských fundamentalistů. Na nějakou "Cairo Pride" to tedy nevypadá.

Zajímavá poznámka je na konci článku, kde autor uvažuje o monarchii jako o vhodné formě vlády pro arabský svět, protože monarchové, jak se zdá, zatím drží fundamentalisty na uzdě.

neděle 12. srpna 2012

IV. Demokracie z pohledu rakouské ekonomie

Profesor Hoppe, ekonom rakouské školy a sociolog v textu Politická ekonomie monarchie, demokracie a myšlenka přirozeného řádu ukazuje, proč je demokracie ekonomicky podřadná vůči monarchii. Kacířská myšlenka, chtělo by se říci. Vždyť přece každý školák ví, jak špatně se lidé měli za tyranie panovníků, šlechty a kléru a jak skvěle se naproti tomu mají dnes, za demokracie... Jenže věci většinou nebývají tak jednoznačné, jak se o nich učí ve školách, což leccos vypovídá o našem školství. Pokusím ve stručnosti vyložit sled úvah prof. Hoppeho. Podrobnější vysvětlení, včetně empirických dat z historie lze najít ve výše uvedeném odkazu.

Z mé předchozí úvahy o demokracii a liberalismu mimo jiné vylývá, že současná životní úroveň je výsledkem svobodně fungujícího tržního hospodářství, které ovšem nutně nevyžaduje demokracii. Tržní hospodářství vyžaduje pouze jediné - respekt k soukromému vlastnictví. Máme-li se dnes alespoň po stránce ekonomické relativně dobře, vděčíme za to kapitalismu a nikoliv demokracii.

Ale vraťme se ke srovnání demokracie a monarchie. Monarchii lze definovat jako vlastnictví vlády a vládního aparátu soukromým vlastníkem, tj. panovníkem a jeho rodinou. Naproti tomu demokracie znamená, že vládní aparát je ve veřejném vlastnictví a demokraticky zvolený politik je jeho dočasným správcem. Z teorie vyplývá (a minulá socialistická praxe to potvrzuje), že soukromý vlastník má tendenci starat se o svůj majetek daleko lépe než vlastník veřejný (kolektivní) prostřednictvím dočasných správců. Soukromý vlastník na rozdíl od dočasného správce totiž vlastní nejen současný příjem z vlastněného statku, nýbrž i jeho kapitálovou hodnotu. V praxi to znamená, že vlastním-li dům, mám užitek nejen z toho, že v něm bydlím (současný příjem), ale i z toho, že ho můžu prodat nebo odkázat svému potomstvu (kapitálová hodnota).

Co z toho plyne? Panovník bude mít větší tendenci se o svůj dům (= království, lid) lépe starat, méně ho zneužívat, vysávat a vykořisťovat své poddané a bude plánovat do vzdálenější budoucnosti tak, aby jeho majetek měl větší hodnotu. Naproti tomu demokratický politik jakožto dočasně zvolený správce se přirozeně bude snažit vytěžit maximum ze svého současného postavení, protože má pramalou jistotu, že bude do své funkce zvolen znovu. Navíc nevlastní kapitálovou hodnotu svého úřadu, nemůže ho prodat, ani odkázat dědicům, a proto má minimální zájem na jeho zachování, zmnožení a dlouhodobém plánování. Kdo bude víc zvyšovat daně a zadlužovat státní pokladnu? Koho lze snadněji zkorumpovat? Panovníka nebo demokratického politika?

Zhruba taková je základní logika věcí, které ale jsou v reálném světě poněkud komplikovanější. Historičtí panovníci nebyli vždy ideálními hospodáři a ne každý politik je zkorumpovaný. Nicméně historická data Hoppeho tezi spíše potvrzují. Např. výše zdanění prudce narůstá v demokratickém období, stejně tak úroková sazba.

Máme tedy zavrhnout demokracii a znovu zavést monarchii? To je otázka, které se pokusím dotknout v dalších příspěvcích. Nicméně na ni podle mého názoru neexistuje jednoznačná odpověď. Snad proto, že jde o pouhý mechanismus moci, který je v realitě "zabydlen" konkrétními lidmi, jejich charaktery a zájmy. Sám prof. Hoppe je libertarián, zastánce přirozeného řádu či, jak sám říká, společnosti soukromého práva. Pro něho je každá vláda násilím udržovaný monopol, který nemá ve svobodné společnosti co dělat. Na položenou otázku tedy odpovídá "ani demokracie, ale ani monarchie".

neděle 5. srpna 2012

Všichni prezidentovi muži 2013

Dnes je to trochu delší, ale nezdálo se mi dobré dělat z toho román na pokračování. Toto je politicky zcela nekorektní a neobjektivní příručka voliče pro prezidentské volby 2013. Pokud by měl někdo dojem, že některému z kandidátů křivdím, může mít pravdu. Nesleduju do podrobna kariéry současných kandidátů, řídím se tím, co o sobě sdělují na svých webech, co jsem o nich a od nich slyšel nebo četl v médiích a svým vlastním dojmem a politickými názory, které jsou někde na pomezí libertariánství a konzervatismu.

Tomio Okamura
Tvář člověk samozřejmě zná z televize, ale netušil jsem, co chce jako politik prosazovat. Jak jsem se obával, pan Okamura se prezentuje jako "řešič problémů", tedy cosi jako úředník bez ideového zázemí, neposkvrněný hlubší úvahou a tedy bez jasného a konzistentního postoje. A navíc bez politických zkušeností. Jeho program do senátních voleb je slepenec hlavně socialistických hesel, jako je právo na práci, bezplatné zdravotnictví nebo majetková přiznání a populistických apelů na českou závist. Je smutná pravda, že části české veřejnosti, která se mylně považuje za praktickou, může podobný "politický instalatér" vyhovovat. Neznamená to, že z něj občas nevypadne dobrá myšlenka, ale ztratí se v balastu dalších názorů, vyzobaných často z protichůdných ideologií.
Verdikt: SPÍŠE NE

Táňa Fischerová
Je na wikipedii uvedena jako kandidátka za Klíčové hnutí, jehož program je vybudován na antroposofii Rudolfa Steinera a zřejmě i dalších utopistů, newageistů, ekologů, odpůrců globalizace apod. Koncepty, které toto hnutí propaguje, jsou z hlediska ekonomie dávno vyvrácené. Za všemi těmi hezkými slovy je bohužel zhoubná myšlenka, že stačí změnit myšlení a změní se i ekonomické zákonitosti; že se stačí zduchovnit a společnost bude najednou plná solidárních a spolupracujících lidiček, které si budou přemílat ty svoje šťastné myšlenky. Praktickým výsledkem těchto krásných teorií by byl v tom nejlepším případě družstevní fašismus.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Jan Fischer
Bývalý šéf ČSÚ, nakrátko i premiér, v současnosti viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Podle svých stránek se řídí hodnotami, ne ideologií. S jeho hodnotami nelze nesouhlasit, jsou to ty správné moderní hodnoty, přesně ty, které běžný člověk očekává, ale podávané nemastně a neslaně, skoro by se dalo říct impotentně. Fischer totiž není v žádném případě kontroverzní. Je politicky profesionálnější obdobou instalatéra Okamury. Fischer půjde na ruku všem silným hráčům, jako to dělal za svého premiérování. Bude integrovat, bude budovat Evropu, protože je to správné a on je slušný člověk na správném místě. A toho se obávám.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Ladislav Jakl
Rocker, milovník piva a kandidát za Svobodné. člověk, který naopak kontroverzní je, ale v dobrém slova smyslu. Možná někdy reaguje až příliš ostře a vede zbytečno válku s novináři, ale jeho názory, částečně konzervativní, částečně libertariánské považuju za zdravé. Kandidát, kterého podporuju.
Verdikt: ANO

Jiří Karas
Bývalý člen KDU-ČSL perzekuovaný komunistickým režimem a známý bojovník proti potratům. V současnoti český velvyslanec v Bělorusku a skutečný reprezentant konzervativní pravice, což je dnes poměrně vzácné. Nejsem příznivcem lidovců, ani katolík, ale s mnoha jeho názory jsem schopen se ztotožnit. Je jeden z mála, jehož postoje jsou jasné a konzistentní, vždy za nimi stál a má politické zkušenosti. Kandidaturu pana Karase podporuju.
Verdikt: ANO

Karel Schwarzenberg
Předsedu TOP09 a ministra zahraničních věcí asi netřeba představovat. Bohužel, jeho mikrospánky a silná slova do médií už občas trochu připomínají bonmoty a zálibu v becherovce Miloše Zemana. Nepomáhá mu, že šéfuje momentálně nepříliš populární straně v tandemu s "arcikokotem" (snad oficiální titul jeho kokotího srandaspolku) české politické scény Kalouskem. Topka má být údajně tradiční pravicová strana, ale její reálné působení je dost progresívní a levicové. Řekl bych, že náš dobrý kníže to má sice v paži, ale obávám se, že příliš dělá reálpolitiku a příliš dlouho se pohyboval v okolí Václava Havla a bursíkovců. Nicméně mám pro jeho osobu jistou slabost.
Verdikt: MOŽNÁ


Vladimír Dlouhý
O VD kolují historky, jak kdysi jako ministr průmyslu a obchodu "bral", ale to jsou jistě jenom ničím nepodložené báchorky. Každopádně jeho kariéra je úctyhodná. Že kdysi býval nejpopulárnějším českým politikem bych bral spíš jako mínus - znamená to pouze, že nikoho moc neurážel. VD se jeví jako pragmatik a na to někteří lidé slyší. Na svém webu nejprve vyjmenovává důvody, proč se hodí do funkce a pak čtenáře seznamuje se svou vizí. Vizí, která se zaobírá hlavně funkčností, ale už nesděluje, jak se této funkčnosti dobrat nebo na jakých principech by měla stát. Prostě další instalatér. Jakoby společnost byla jenom stroj, kde jde pouze o nastavení parametrů, nebo podnikatelský plán, jehož uskutečnění je otázkou dobrého "menedžmentu".
Verdikt: SPÍŠE NE

Jana Bobošíková
Suverenita, jejíž šéfkou Bobošíková je, budí dojem strany jednoho muže. Pardon, jedné ženy. Když člověk čte až příliš stručný program Suverenity (snad aby volič nemusel moc přemýšlet), málem by měl dojem, že jde o konzervativní stranu. Stačí ale sledovat aktuality a hned víme, na čem jsme. Zkušená mediální matadorka srší spravedlivým hněvem na všechny strany, tu nechce dálnici, támhle jí vadí církevní restituce apod. Existuje na to hezké české slovo - populismus. Suverenita ve skutečnosti hraje na mírnou formu nacionalismu - tradiční českou provinční nedůvěru a zaprděnost.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Miloš Zeman
Netřeba představovat dlouholetou stálici české politické scény. Prezident Zeman by vnesl na Hrad humor, považuje-li někdo jeho bonmoty a přednášky k novinářům za zvlášť vtipné. Studovat jeho program považuju za ztrátu času.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Jiří Dienstbier
Senátor za ČSSD. Působí poměrně sympatickým dojmem, ale je to figura své strany a ČSSD nepatří k mým oblíbeným. Že politické sympatie Dienstbierů patří spíš levici, bylo patrné už u Dienstbiera staršího. Dienstbier mladší vsadil na jistotu a přidal se k socialistům. Já ho zase přidávám do seznamu těch, které určitě volit nebudu.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Jan Švejnar
Profesor ekonomie na univerzitě Michigan. Kandidoval už v roce 2008, kdy ho navrhla ČSSD. Tehdy mu Respekt stranil proti Klausovi s tím, že Švejnar je uznávanější vzdělanec, víc publikuje atd. Pro mě jsou to spíš mínusové body, protože to znamená, že jde o mainstreamovou figuru, hájící nejspíš zájmy nějakých mezinárodních institucí, pravděpodobně finančních, integračně naladěných, kterým nevoněla Klausova konzervativní politika při jmenování úředníků ČNB a rezervovaný postoj této instituce. Můžeme děkovat Bohu a Klausovi, že se ČNB dosud chovala docela rozumně.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Zuzana Roithová
Europoslankyně kandidující za KDU-ČSL a také bývalá ministryně zdravotnictví. Působí na mě jako milá a distinguovaná dáma, ale neznám moc její politickou práci a její názory nejsou ani přímo konzervativní, ani přímo liberální, spíš tak trochu od každého něco. Obecné proklamace o důstojnosti a zodpovědnosti člověku mnoho neřeknou o tom, jak se dotyčný zachová v konkrétních situacích. Obávám se, že nevyhraněný člověk pravděpodobně spíš podlehne okolnostem. Jediná konkrétní informace z jejího programu se týká směřování do Evropy, což je důvod, proč ji podporovat nebudu.
Verdikt: SPÍŠE NE

Petr Cibulka
Předseda Pravého bloku, známý svými estébáckými seznamy a žalobou Havla. Snad by měl dostat medaili za vytrvalou snahu. Ale jinak na mě působí jako programový disident. Oprava, je to případ pro psychiatra. Na jeho webu jsem totiž narazil na nějaký text o Univerzální trojjediné církvi Vodnářského evangelia Ježíše Krista, Rudolfa Steinera a Řádu rytířů Jedi.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Přemysl Sobotka
Senátor za ODS. Ten chlap je nemastný, neslaný. Nic mi neříká. Nevzpomínám si na nic, co by udělal, ale to je spíš moje chyba, protože v senátu je už dost dlouho. Snad je to tím, že se o něm moc nemluví a že nepatří k novináři obletovaným hvězdám ODS. Budiž mu připsáno k dobru, že aspoň pozdržel podpis Lisabonské smlouvy (i když to možná byl jiný senátor, už se přesně nepamatuju). Nicméně ODS nevolím, takže nemám ani důvod volit pana Sobotku.
Verdikt: SPÍŠE NE

Vladimír Franz
Netoužím mít hlavu státu, které není vidět do obličeje. Ale budiž přejděme formu a podívejme se na obsah. VF je bezesporu inteligentní člověk, skladatel, pedagog, před revolucí pracoval s problémovou mládeží. Před uměleckými studii byl na právech, takže snad nemá "hlavu v oblacích". Nicméně nikde jsem nenarazil na to, jaké názory zastává a co by v konkrétních situacích dělal. Jeho vágní prohlášení, že prezident pouze zastřešuje, není zcela pravdivé. Prezident taky vetuje, jmenuje vedení ČNB nebo soudce Nejvyššího soudu. K otázce programu se staví umělecky rozšafně, že prý si věci mají diktovat tvar. Na kandidáta příliš avantgardní, ale hlavně nečitelný a bez politických zkušeností.
Verdikt: SPÍŠE NE

Tomáš Vandas
Předseda DSSS (dělnická strana sociální spravedlnosti - skutečně debilní název). Pohrobek Miroslava Sládka (bývalý člen Republikánů), populista propagující "popapulismus". Kdyby neproběhl soud kvůli zákazu DS, asi by po něm pes neštěk. Zkouší oživit dávno mrtvé verze socialismu, ale uniká mu, že ty současné jsou líbivější a úspěšnější. Podle mého soudu může oslovit maximálně pár zamindrákovaných učňů s uhrama a nepříliš vysokým IQ, kteří z toho ale časem vyrostou. Že má DSSS i dospělé voliče, si nedovedu vysvětlit jinak, než že někteří z toho bohužel asi nevyrostli.
Verdikt: ANI NÁHODOU

Na samotnou přímou volbu prezidenta nemám vyhraněný názor, ale voleb se zúčastním, pokud moji kandidáti získají potřebný počet podpisů. Mými favority jsou Jiří Karas a Ladislav Jakl. Jsou to lidé, u kterých vím, co můžu očekávat, mají jasné a nekompromisní postoje, které jsou mi blízké, a navíc i politické zkušenosti, což platí zejména pro pana Karase.
(podpisové archy budu mít nějakou dobu u sebe, kdyby někdo z mého okolí náhodou zatoužil se politicky angažovat)