Řecko

Adéle Knapové vyšla v minulém Reflexu povedená reportáž o Řecku. Přesněji řečeno o tom, jak se žije lidem v zemi, na kterou se zbytek Evropy dívá skrz prsty, protože si tam lidé žili údajně nad poměry a přivedli Eurozónu na okraj propasti. Sám jsem tomu dlouho taky věřil.
Ale jak už to bývá, realita je jiná. Většina Řeků má průměrný důchod nebo nijak vysoké příjmy. Vzhledem k ekonomické situaci se musí hodně otáčet, aby se uživili. Peníze, které sem z Unie přitékaly, se k těmto lidem nedostaly. A pokud ano, pak se zpožděním, díky kterému z nich měl větší užitek někdo jiný. Peníze se dostaly jen k těm vyvoleným, kteří byli nějakým způsobem navázáni na vládu.

Řekové jsou samozřejmě naštvaní. Jsou naštvaní na vládu i na EU. Oni totiž musí zaplatit, co tyto instituce způsobily.V EU se o falšování řeckých čísel zřejmě vědělo a schodek řeckého rozpočtu taky nebyl tajemstvím. Řekové mají možná oprávněný pocit, že nešlo o náhodu či nedbalost, nýbrž o pokus o ekonomickou kolonizaci.

Ať je to jakkoliv, pro nás by mělo být poučné, jak symbióza s molochem zvaným EU funguje a jak musí daňový poplatník nakonec zacvakat dluhy, které vyrobil někdo jiný. Je důležité rozlišovat, že řecká vláda a Řecko jsou dvě různé věci, že nelze vinit Řecko, ani Řeky, ale konkrétní osoby a instituce - v tomto případě vládu. Stejně tak Řekové nemůžou vinit Němce nebo Německo (z článku vyplynulo, že někteří mají tu tendenci), ale konkrétní německé instituce, osoby a organizace. Ani němečtí daňoví poplatníci nechtějí platit cizí dluhy a nikdo jim to nemůže mít za zlé. Problémem není, že tyto instituce špatně rozhodovaly o penězích daňových poplatníků, ale že o nich vůbec mohou rozhodovat.

Na závěr bych se ještě zmínil o řecké podpoře komunistů. Řekové a další středomořské národy jsou hrdí lidé a hrdost obsahuje určitý anarchistický sentiment. Oni zřejmě tento sentiment promítají do komunistů (viz oblíbenost komunistické poslankyně Liany Kanelliové, o které jsem se zmiňoval minule), ačkoliv komunismus má s anarchií jenom málo společného.

Rudo před očima

O odborech jsem psal už loni. Rok se s rokem sešel a jsou tu zase v plné parádě. Iniciativa STOP VLÁDĚ (která kromě odborů zahrnuje i různé občanské iniciativy) svolala do Prahy demonstraci, které se zúčastnilo kolem 100 000 lidí. To je úctyhodné číslo. Kolik z nich je státních zaměstnanců nebo jiných lidí přímo závislých na státním rozpočtu? Pár jich tam asi bude, když iniciativa kritizuje ve svém plátku mimo jiné i připravovanou reformu vysokého školství. Mezitím Sobotka hrozí do médií sociálním výbuchem.

Tato vláda je oprávněně terčem kritiky a navíc je v zoufalejší situaci než před rokem, ale odbory s ČSSD za zadkem jsou ti poslední, kdo mohou daňové poplatníky z této šlamastyky vytáhnout, protože přiléváním oleje se oheň neuhasí. Lékem „upřímné“ levice na příliš mnoho státu je, tradá, ještě více státu. Říkám „upřímné“, protože současná vláda je ve skutečnosti také levicová, ačkoliv se nálepkuje jako pravicová. „Neupřímná“ levice (současná pravice) je horší, protože vytváří zmatek kolem pojmu „pravicová politika“, takže má běžný člověk o takové politice zkreslené představy.

Něco málo o skutečných reformách naznačil Petr Mach ve svém rozhovoru pro Reflex, ale jinak s jarním pseudooteplováním zřejmě přichází nějaká rudá vlna. Reflex uveřejnil rozhovor s populární řeckou komunistickou političkou Lianou Kanelliovou, která předpovídá revoluci (což mě nepřekvapuje) a tvrdí, že trh nikdo nikdy neviděl (což mě přeci jen trochu překvapilo). Kdepak asi nakupuje ta nezkrotná dáma pomeranče? Jsem si vědom, že situace je poněkud složitější, ale přesto ve mě prohlášení typu "komunistická filozofie je mládím světa" vyvolají pouze vlnu hořkého sarkasmu.

A do toho se jistý ekonom Karel Kříž svěřuje, že je u nás všechno v nejlepším pořádku, a že přesně takhle si demokracii po 20 letech představoval. Takže bychom vlastně měli být rádi. Nuže, tomu říkám optimismus. K nectnostem demokracie i k situaci v Řecku se ale na tomto blogu ještě vrátím.