pondělí 23. července 2012

III. Demokracie a totalita

Jak bylo řečeno v minulé části, demokracie zdaleka nemusí být liberální. Demokracie prostě znamená vládu většiny, nic víc.

Z historie víme, že starověké demokracie často končily jako tyranie. Římský císař byl tyran spíš než monarcha ve středověkém slova smyslu. Tyrani či monarchové vládnou autoritativně, což ale nemusí nutně znamenat totalitu. Autoritativnost vládce bývá problém nejvíc pro ty, kteří jsou mu nejblíž, na běžného občana nemusí vůbec doléhat. Naproti tomu totalitní vláda ovlivňuje a všelijak reguluje každodenní život obyčejného člověka mnohem více. Totalitní režimy 20. století zasahovaly do života lidí víc než středověké nebo osvícenské absolutní či konstituční monarchie. I my si od současného demokratického režimu necháme líbit víc, než kvůli čemu došlo k americké válce za nezávislost, a nebude to jen tím, že mnoho z nás má stále v krvi totalitní komunistickou výchovu.

Směřuje tedy demokracie nutně k totalitě? Nevím, zda nutně, ale současný systém k totalitě podle mého názoru směřuje, protože směřuje k socialismu, jak už bylo řečeno. Možná to nebude tupý bolševismus, ale tzv. třetí cesta čili jeho sociálně demokratická verze. Tato třetí cesta také vede k bankrotu, jenom pomaleji. Zato to bude bankrot, ze kterého se budeme vzpamatovávat déle, protože se bude tvrdit, že o bankrot nejde (jako dnes v případě Řecka, Španělska a dalších zemí). Stejně tak se tvrdí a bude tvrdit, že žijeme ve svobodné společnosti, ačkoliv "Big Brother" opět získává zpět ztracenou půdu. Totalitní tendence současného welfare state skvěle popsal Alexis de Tocqueville někdy kolem roku 1830 (anglický text zde).

Existují vyjímky - USA a Švýcarsko. Zde demokracie fungují už poměrně dlouhou dobu, aniž by zatím došlo k zavedení socialismu. Nicméně v USA dochází k posunu doleva už celé století a přímá zkušenost s tzv. "válečným socialismem" z dob prezidentů Wilsona a Roosevelta tam také je. Švýcarsko je země vskutku vyjímečná. Jeho obyvatelé si snad díky své poloze, velikosti a národní mentalitě do značné míry uvědomují, že musí zůstat konkurenceschopní a že nesmí vyhazovat peníze jen tak do luftu, a zřejmě proto zde nedošlo ke schválení štědrých sociálních programů a podobných nesmyslů. Švýcarské mentalitě zřejmě vyhovuje i tzv. přímá demokracie. Nedávno v referendu odmítli alespoň některé věci, které by podle mého soudu český národ radostně přijal. I proto mám výhrady proti přímé demokracii u nás.

Ale možná nás podceňuju. Dá se totiž říci, že přímá demokracie ve Švýcarsku funguje jako doplněk a omezení demokracie nepřímé, zastupitelské. Možná by bylo něco podobného zapotřebí i u nás, protože moc je zde příliš soustředěna v rukách politických stran. Ještě lepší mechanismus podle mého soudu poskytuje lichtenštejnský model, ale o tom zase někdy příště.

neděle 22. července 2012

II. Demokracie a liberalismus

Liberalismus je filozofie nebo politický směr, jehož cílem bylo a je přenést rozhodování o svých vlastních záležitostech na individuálního člověka, na jeho osvobození z "okovů moci", ale také od náboženských, rasových, stavovských a jiných privilegií a předsudků, údajných či skutečných. Ponechám stranou určité rozpory této ideologie, které paradoxně vedly ke vzniku mnohem horších totalit, než byly ty, proti kterým bojovalo osvícenství. Zdůrazním pouze, že právě liberalismus umožnil rozvoj kapitalismu a ten je příčinou našeho současného blahobytu, který nemá v dějinách obdoby. A je nutno říci, že klasičtí liberálové minulosti nechtěli jít dál než sem. Bohužel proces "osvobozování" pokračoval až k moderním totalitním režimům 20. století.

Kapitalismus, jak známo, funguje na principu svobodného trhu a nadvlády spotřebitele. Jeho paralelou v rovině politické měla být republika (věc veřejná) a demokracie. Nabídka politického "zboží" v konkurenčním prostředí svobodných voleb, dočasný mandát, ústavní limity a dělba moci měly být podle názoru osvícenců dostatečnou pojistkou proti zneužití moci v podobě absolutismu. Stejně jako vede svobodná individuální ekonomická volba celkově k optimálnímu využití ekonomických zdrojů, předpokládalo se, že demokracie povede k optimálnímu politickému využití moci. Nebo alespoň k hladkému, nenásilnému předání vlády do rukou někoho jiného. Názor, že liberalismus a demokracie kráčí ruku v ruce, je obecně rozšířený dodnes. Je jedním z důvodů, proč americká vláda už od dob prezidenta Wilsona usiluje o export demokracie do světa.

Historie však ukazuje, že demokracie je s liberalismem spjatá mnohem méně, než se čekalo. Zatímco demokracie odpovídá na otázku, KDO bude vládnout, liberalismus říká, JAK se bude vládnout. Bolševici v Rusku, nacisté v Německu i komunisté v Československu přišli k moci demokratickým způsobem, ale jejich vláda byla všechno možné, jen ne liberální. Na druhou stranu třeba Pinochetova diktatura v Chile byla alespoň v ekonomické oblasti poměrně liberální, ale lepším příkladem jsou evropské monarchie 19. století. Současný režim Česku je sice demokratický, ale zoufale málo liberální - daně máme jedny z nejvyšších na světě, legislativa a byrokracie takřka nekonečně omezuje soukromé aktivity a ani se svobodou slova to není zas tak slavné, i když ve srovnání s komunismem učiněný ráj.

Opět platí, že se věci spíš zhoršují, že se demokracie a liberalismus vzájemně vzdalují. Sny liberálů 19. století o zachování liberálních principů a nenásilném předávání vlády vzaly za své. Nebo by se dalo s trochou cynismu říci, že proces liberalizace pokračuje a na řadě je "osvobození" od zbývajících liberálních rysů společnosti. Zdá se, že demokratický způsob rozhodování přirozeně směřuje k socialismu, v současnosti k jeho sociálně demokratické verzi. To platí i o dnešních USA, vzoru demokraticko-republikánského uspořádání (viz třeba toto). Čistá demokracie je diktaturou většiny, což nemá daleko k marxistické diktatuře proletariátu. Ačkoliv u nás není čistá demokracie, směřování k socialismu a etatismu je patrné.

pátek 13. července 2012

Církevní restituce očima pana Payneho

Pan Jiří Payne, místopředseda Strany svobodných občanů se negativně dívá na církevní restituce. To není v českých poměrech nic překvapivého. Používá však poněkud zvláštní argumentaci, která zní – jak to jen říct – jako řeč politika nebo snad přímo marxisty? Na jedné straně pan Payne předepisuje církvím jak se mají (podle něj) chovat, čímž se jim jako pragmatik skrytě vysmívá, protože tak hloupě a proti "přirozenosti" se nikdo chovat nemůže, a vzápětí jim předhodí církevní restituce jako doklad toho, že se tak skutečně nechovají, aby je mohl v závěru morálně zcela odsoudit.

V úvodu svého článku se totiž snaží čtenáře přesvědčit, že církev má být chudá a že má pomáhat nést utrpení pronásledovaným lidem. Prý to tvrdil Kristus, mistr Jan za to skončil na hranici a že se kvůli tomu vedly války. Aniž by se chtěl pouštět do teologických sporů, nepovažuju tento argument za přesvědčivý a už vůbec ne za relevantní z hlediska navrácení majetku a nápravy křivd. Církve prostě majetek měly a byl jim násilně odebrán.

Dalším argumentem pana Payneho má být fakt, že podnikatelům byl majetek odebrán úplně (znárodněn) a nikdo jim nic nevrátil. To je sice smutné, ale co s tím mají církevní restituce? Argument „Pepa nedostal, ty bys neměl dostat taky“ připomíná bolševické „drž hubu a krok“. Mnoho lidí dostalo zpět svůj majetek v restitucích, které měly být alespoň částečnou nápravou komunistických křivd. Proč by neměl být zčásti vrácen církvím či přesněji konkrétním církevním právnickým osobám (farnostem, klášterům atd.)? Payne tvrdí, že církev „předběhla“ ty, kteří si to prý zasloužili víc, a my, občané si budeme muset utrhnout od huby, protože ukradený majetek už jsme „projedli“. Jenže církve si majetek nevrací, to dělá stát (politici). Výtka by tedy měla směřovat vůči nim. A nechápu, jak jsme mohli projíst nemovitý majetek, který tvoří větší část vyrovnání státu s církvemi, když ten majetek stále existuje a bude církvím navrácen.

Církev má dostat zpátky část z nemovitého majetku v celkové hodnotě asi 134 miliard (viz zde a zde), který jí byl po únoru 48 sebrán a který dosud vlastní stát, tedy nikoliv obce, města atd. To, že se stát vzdá "svého" majetku ve prospěch církve, tedy soukromé organizace, by měl pan Payne jakožto liberál vítat. Navíc majetky, které byly ukradeny, nelze považovat za vlastnictví státu, tedy obrazně nás všech. Jiná věc je odškodnění za nevrácený majetek, které jí bude hrazeno ze státního rozpočtu. Tady skutečně lze tvrdit, že to bude daňového poplatníka něco stát. Jedná se o poměrně vysokou částku 59 miliard, která ale má být postupně vyplácena v rozmezí 30 let. Protože zatím nedošlo k odluce státu a církví, což má být hlavním cílem církevních restitucí, tak status quo znamená, že stát bude církve i nadále částečně financovat. Takže ty peníze by tam z valné části stejně skončily. Ale pan Payne by asi raději viděl, aby došlo k odluce bez náhrady. Stát přeci nemá peněz nazbyt a nejde jen tak rozdávat, co se poctivě nakradlo... Nicméně osobně jsem pro získání peněz na odškodné prodejem dalšího státního majetku a nikoliv výběrem daní.

Závěrečné absurdní odstavce, které popisují odluku církve od státu jak podle Orwella, nechám bez komentáře. Je s podivem, když liberální politik kritizuje církve a další náboženské společnosti za to, že nechtějí být dále financovány státem dle prastarého komunistického zákona a že ke své finanční samostatnosti požadují alespoň část majetku, především nemovitého, který jim byl ukraden. Proto spíš vnímám tento Payneho text jako apel na závistivost českého člověka a tradiční liberální útok proti církvím. Chápu, že se politik potřebuje svézt na vlně momentálních proticírkevních nálad, ale zajímalo by mě, zda si pamatuje historické lekce o tom, k čemu vždy vedlo politické zneužívání lidské závisti.

neděle 8. července 2012

I. Demokratické iluze

Jak jsem tady na blogu už dříve naznačil, chci se zde formou miniseriálu zabývat problémy demokracie. Neznamená to, že bych demokracii šmahem odsuzoval, ale při současné bezmezné víře v její samospásnost a dokonalost je dobré upozornit na úskalí a stinné stránky demokracie v její současné podobě. Nepůjde o nijak nové nebo revoluční myšlenky, protože vše podstatné vyslovil už Aristoteles a po něm mnozí další. Jenom se o tom příliš nemluví.

Demokracie prý znamená, že si vládneme sami. To je omyl.

V České republice je skoro 8,5 milionu registrovaných voličů. Když jich k volebním urnám přijde 5 milionů (což znamená necelých 60%), má můj hlas hodnotu  jedné pětimilióntiny, což je prakticky totéž, jakoby neměl hodnotu vůbec žádnou. To se týká hlavně voleb do sněmovny. V komunálu může mít můj hlas větší hodnotu, zejména pokud jde o malou obec.

Další problém je, že se hlasování řídí principem jeden člověk, jeden hlas. Má ale stejnou hodnotu názor zločince jako, dejme tomu, univerzitního profesora? Nebo má o veřejných penězích rozhodovat stejnou měrou osoba z těchto peněz vyplácená jako daňový poplatník? Nebo je sedmnáctiletý člověk neschopen rozhodovat ve volbách, zatímco osmnáctiletý už ano?

A nakonec tu je problém současného stranického systému. Co se navenek tváří jako politická soutěž, je spíš klub vyvolených, kteří jsou chráněni jednak 5% hranicí vstupu do sněmovny a jednak penězi nejrůznějších organizovaných, především podnikatelských skupin. Naděje, že tito lidé mezi sebe vpustí někoho, kdo s nimi nepotáhne za jeden provaz, nebo že budou voliči "odstaveni" od moci, je spíš teoretická. Navzdory vymoženostem typu "kroužkování" je běžný volič součástí neorganizované masy jednotlivců, které lze poměrně snadno ovlivnit. Je politickou skutečností ČR, že reálná moc nad desetimilionovým národem je v rukou "elity" čítající maximálně několik desítek tisích lidí. Vyjma komunistů se totiž žádná z politických stran nemůže pyšnit skutečně masovou členskou základnou.

Takže kdo nám to vlastně vládne? Jsme to opravdu my sami?

neděle 1. července 2012

Demokratický mesianismus profesora Bednáře

Chtěl bych reagovat na článek prof. Bednáře Dějinný význam arabských revolucí naší doby, který vyšel na webu Svobodných, jejichž místopředsedou prof. Bednář je. Takzvaně prodemokratické revoluce v Tunisku, Libyi a Egyptě vidí prof. Bednář pozitivně jako pokračování vítězství světových demokrarických sil, které začalo vítězstvím Dohody v První světové válce podporované americkou intervencí v duchu Wilsonova "make the world safe for democracy".  Evropská situace té doby ovšem nebyla zdaleka tak jednoznačná. Revizionističtí historikové tvrdí, že Německé a Rakouské císařství nebyly jedinými a absolutními strůjci a udržovateli konfliktu a státy Dohody nebyly nevinnými oběťmi. Dívat se na tento konflikt optikou boje mezi demokracií a pokrokem na jdné straně a autoritářstvím a zpátečnictvím na straně druhé je opravdu hodně zjednodušující pohled.

Něco podobného lze říct i o současných arabských revolucích. Tamější lidé si bezpochyby přáli změnu a informační technologie určitě sehrály zásadní roli, pokud jde o informovanost, ideologii i koordinaci revolucí. Mladší generace v těchto zemích zcela jistě chtějí alespoň zčásti přejmout něco z bohatství a pohodlného životního stylu západní civilizace. Lze souhlasit s tezí prof. Bednáře, že multikulturalistická nepřeklenutelnost kulturních rozdílů neplatí. Lidé se všeobecně chtějí mít dobře a nechtějí, aby jim do toho někdo moc kecal. Jenže už nelze souhlasit s tím, že tento stav je důsledkem demokracie a demokratizace. Stav materiálního bohatství je výsledkem liberálního kapitalismu, jehož základní podmínkou je respekt k vlastnickým právům. V tomto bodě je demokracie s kapitalismem nekompatibilní, protože demokratický systém vlády (alespoň v jeho současné podobě) stále více a více omezuje vlastnická práva a tím snižuje produktivitu společnosti.

Chtějí moderní arabové demokracii? Asi ano, protože v duchu západního demokratického mesianismu věří, že jim přinese prosperitu. Oni ale chtějí i spoustu jiných věcí. Kromě západních levicových médií jsou ovlivňováni tradicí reprezentovanou muslimskými fundamentalisty, kmenovou příslušností atd. Tento nejednoznačný mix vlivů je v arabských revolucích patrný. V Tunisku a Egyptě proběhly sice demokratické volby, ale zvítězily v nich tradiční náboženské strany. Umírněnost tuniských muslimů je podle mého názoru dána tím, že i předchozí autoritářská vláda nebyla tak extrémní jako třeba socialistická diktatura v sousední Libyi. Občanská válka v Libyi měla jisté kmenové rysy (Kaddáfïho režim se zřejmě snažil likvidovat kmenový systém), což je problém mnoha afrických zemí po pádu evropského kolonialismu. Egyptské Muslimské bratrstvo, které vyhrálo volby, je monohem víc fundamentalistické než muslimové v Tunisku. Těžko říct, co se bude dít dál. Je možné, že demokracie zůstane zachována, zejména pokud si noví vládci uvědomí její výhody. Tipnul bych si na nějakou obdobu ruského režimu, který je do jisté míry autoritářský, ale zachovává si demokratické rysy. Arabské revoluce zřejmě přinesou dočasné uvolnění, než se šrouby začnou tase utahovat - tentokrát jemněji, demokratičtěji, tak říkajíc sametově.

Prof. Bednář poukazuje na nejednotnost Západu v otázce letecké podpory povstalcům proti Kaddáfímu. Přirovnává francouzské, anglické a americké ano náletům proti německému a polskému ne k situaci před První světovou válkou přesně v duchu výše popsaného demokratického mesianismu čili znovu Francie, Anglie a USA za pokrok a demokracii proti reakcionářskému Německu a Polsku, nemluvě o autoritářském Rusku a totalitní Číně. Nálety povstalcům pomohly, v tomto ohledu byly úspěšné, jenže až čas ukáže, zda povstalci byli kladní hrdinové v tomto dějinném dramatu. Byl by to výsměch, kdyby rozhodující vliv v Nové Libyi získala al-kájda, podobně jako NSDAP po Wilsonově demokratickém křižáckém tažení v Evropě. Ale možná by al-kájda v čele státu s důležitým nerostným bohatstvím byla pro prof. Bednáře jen další "dramatickou historickou peripetií", podobně jako VŘSR, stalinské čistky, Druhá světová válka a další šíření komunismu do Evropy a Asie, spojené s milióny mrtvých - vše důsledky První světové války a americké intervence ve jménu demokracie.

Ospravedlňovat takto wilsonovsko-masarykovskou koncepci světa bezpečného pro demokracii zavání morálním relativismem. Naopak, měla by být chápána jako memento, že intervence ve prospěch vznešených cílů be znalosti místních poměrů mohou způsobit jejich přesný opak. Že zavádění režimů a kreslení politických map od konferenčních stolů bez reference ke skutečným lidem a etnikům, jejich historii, povaze a zájmům je mocenská zvůle, která má často neblahé důsledky. Idealismus nebere ohledy na skutečnost, ta je pro něj něco, co musí být změněno, zničeno nebo jinak znegováno. Idealismus považuje danou koncepci za samospasitelnou a prosazuje ji za každou cenu. A to je filozofický zdroj problémů s pokrokářskými utopiemi.