Zařval a padnul - LEV21

Do schránky mi přišel leták s usmívajícím se Jiřím Paroubkem a zřejmě paní Michaelou Holinkovou Popkovou, kandidátkou na hejtmanku Středočeského kraje. Paroubkovi násockové se evidentně poučili z volebního úspěchu blonďatých hlavinek z "véčkařských" volebních bilboardů.

Podívejme se ale na 12 programových cílů strany.

1. Dostupné, kvalitní zdravotnictví pro všechny. Základní síť nemocnic na neziskovém principu. Zamezení zvyšování finanční spoluůčasti. Pořádek v lékové politice navzdory farmaceutické lobby. (kráceno)

Zdá se, že JP nechce poplatky rušit. Že by si uvědomoval jejich přínos? Jinak jde o klasickou socialistickou demagogii. Fungovat na ziskovém principu znamená mít přehled, zda jsou moje prostředky investovány v souladu s požadavky zákazníků, v tomto případě pacientů. Nemám-li odezvu formou zisku či ztráty, nemám v ruce nic, podle čeho bych zjistil, zda je potřeba 10 nebo 20 doktorů, 1 nebo 4 ultrazvuky atd. Musím proto byrokraticky (příkazem) určit, kolik čeho kde bude, a to je v konečném důsledku neefektivní.

Nevím, zda si je JP vědom, že ekonomové Mises a Hayek prokázali nemožnost ekonomické kalkulace v socialismu. Jako politik o tom vlastně ani vědět nesmí, jinak by nemohl přesvědčivě nabízet kvadraturu kruhu, teplý sníh a suchou vodu.

2. Ochrana občanů s opt-outovým důchodovým spořením. Neprodlužování odchodu do důchodu. Důstojný důchod pro specifická povolání.

Opět se zdá, že zavedený důchodový systém nechce JP rušit. Ekonomicky i eticky je průběžný systém jedním z nejhorších. Bohužel I po reformě stále zůstává hlavním pilířem. Je přirozené a i z hlediska demografického vývoje vhodné, aby se lidé sami postarali o zabezpečení na stáří. Spořením, potomstvem nebo obojím.

3. Presumpce viny politiků v případě korupce. Majetková přiznání atd.

Obehraná písnička korupce, o které jsem už tady psal. Připomeňme si, že JP je politickým "otcem" Davida Ratha.

4. Zrušení asociálních zákonů této vlády poškozující zdravotně postižené a rodiny s dětmi.

Tato vláda je snadný terč. Jen ať ruší, lepší než tvořit další.

5. Nepřipustit snižování důchodů ani platů zaměstnanců státu.

Jeden z důvodů, proč by zaměstnanec státu neměl mít volební právo. Nejlepším způsobem, jak zvýšit důchody by bylo zakázat tištění peněz. Inflace je totiž způsob jak zdanit chudé ve prospěch bohatých.

6. Propulační opatření. Nulová DPH na dětské oblečení, boty, učebnice.

Zato určitě zvýší daně bohatým. Proč nesnížit všechny daně?

7. Zrušit školné na vysokých školách.

Proč bych měl já, dělník financovat prostřednictvím daní školné cizím lidem, aby z nich na státních školách vyráběli další zbytečné odborníky na eurofondy, genderovou problematiku a státní správu, kteří mě pak budou odírat o moje poctivé peníze vydělané skutečně produktivní činností? To mě zatím nikdo nevysvětlil.

8. Hospodářský růst a nová pracovní místa.

Snad už by všichni socialisti, včetně Obamy konečně mohli pochopit, že pracovní místa se nevytvářejí v parlamentu. Že to je naopak místo, kde pracovní místa a hospodářský růst zanikají, a proto platí nepřímá úměra: čím míň toho parlament dělá, tím líp pro ekonomiku.

9. Regionální politika, rozvoj hospodářsky zaostávajících regionů a lokalit se sociálním vyloučením.

Viz bod 8. Ať umožní krajům vlastní daňovou a jinou politiku, jak nalákat investory.

10. Komunální bytová výstavba.

Viz body 7, 8 a 9. Proč mám ze svých daní financovat bydlení lidí někde na druhém konci republiky? Navíc ani nemám kontrolu nad tím, jak efektivně budou peníze využity - viz bod 1.
Ať žije solidarita z donucení.

11. Nepřipustit snižování výdajových paušálů pro živnostníky.

Jsem dojat, ba i slzu uroním.

12. Alternativa pro ty, kdo chtějí normální vládu pracující pro lidi a ne proti nim.

Nemělo tam být náhodou "pro pracující lid". To by se asi hodilo víc.
Ne, děkuji. Paroubkova NSDAP pro mě skutečně alternativou není.

V. Demokracie a moc

Tato malá úvaha o moci je předposlední částí miniseriálu o demokracii. V poslední části se pokusím shrnout výhody a nevýhody tohoto a dalších systémů vlády a nastínit nikoliv ideální formu vlády, protože nic takového není, ale aspoň směr kudy by se případné reformy mohly ubírat.

Kdo vlastně v demokracii vládne? Zdá se to bý triviální otázka. O iluzi vlády lidu jsme se bavili už v první části tohoto miniseriálu. Připomeňme si, jak demokratický mechanismus analyzuje ekonomická Škola veřejné volby. Neorganizovaná většina má mnohem menší šanci promluvit do politického dění než organizované a kapitálem vybavené skupiny. Co navenek vypadá jako soutěž politických stran a jejich idejí je v podstatě mocenský zápas několika lobbystických "klik". Jejich cílem je dostat se k "zaručeným" penězům - veřejným prostředkům. V podstatě jde o přesunutí konkurenčního boje na politickou půdu. V praxi se to projevuje tak, že pravicové i levicové strany provádějí politiku, která má jeden shodný rys - etatismus, tj. posilování role státu a s tím související zvyšování daní.

Je zde i méně zřejmá stránka problému, kdo vlastně v demokracii vládne. V křesťanském středověku to byl král z Boží vůle. Moc měla konkrétní tvář, byla spojená s konkrétní osobou či dynastií. Rozlišení mezi pány a poddanými bylo víceméně pevně dané a dostat se mezi vládnoucí vrstvu bylo krajně obtížné. Ve věku demokracie a rovnosti se tento rozdíl značně rozostřuje. Teoreticky se každý může stát členem vládnoucí třídy a moc se přesunula na abstraktní entitu zvanou stát. Stát má teoreticky reprezentovat vůli lidu, ale ve skutečnosti nám vládne moc, která nemá žádnou tvář a zároveň má všechny tváře. Vůle lidu je abstraktní idea, za kterou se dá schovat leccos. Vtírá se na mysl biblický příběh o klanění se zlatému teleti...

Ale vraťme se zpátky na zem. Tento posun má velmi praktický dopad. Protože moc už není personifikovaná, nebo alespoň ne tak jasně jako v minulosti, mocní tohoto světa mohli ustoupit do pozadí a vládnout takříkajíc za oponou, což prakticky znamená s menší zodpovědností. Král v křesťanské monarchii nemohl na své poddané uvalit extrémně těžké daně a omezit svobody. Riskoval rebelie. Jasné dělení na pány a poddané vypěstovalo citlivé "třídní vědomi" a tím i tendenci k revoltám proti jakémukoliv omezení práv či privilegií. Trvalo staletí, než se ze středověkých evropských monarchií vyvinuly novověké absolutní monarchie. Avšak proti abstraktní entitě zvané demokratický stát reprezentující vůli lidu či většiny se těžko revoltuje. Vždyť jsme to údajně my sami! Nebo se tak alespoň dá interpretovat. A tak stačily jedny demokratické volby, aby byl nastolen jeden z nejhorších totalitních systémů.

Rozhodně nechci být advokátem revolucí nebo nějakých krvavých vzpour. Nicméně je evidentní, že původně dobře míněná myšlenka klasických liberálů o pokojném předávání moci se mění v sametovou totalitu. Již dříve zmíněný Alexis de Toqueville tento vývoj předvídal už někdy v první polovině 19. století, kdy po svých zkušenostech s tehdejší mladou americkou demokracií víceméně přesně popsal současný pečovatelský stát se vším jeho zasahováním do takřka všech oblastí života jeho obyvatel. Současná moc nepotřebuje hrubé nástroje v podobě Osvětimi a Gulagu. Kontrola a omezování svobod jednotlivce je dnes ospravedlňováno naší bezpečností, pohodlím, právy menšin, zvířat, životního prostředí, globalizací apod.

Nebudu už dále zabředat do pesimistických úvah a zakončím dnešní příspěvek poukazem na dílo Étienne de la Boétie (česky zde), politického filozofa 16. století, který napsal, že veškerá moc se odvozuje od alespoň pasívního souhlasu většiny. Je-li tento souhlas odejmut, moc se hroutí. A to je snad povzbudivé zjištění.

Ve čtvrtek se už na zprávy dívat nebudu...

Snad je to v jiné dny lepší, nevím, nekoukám na zprávy, ale čtvrteční veřejnoprávní zpravodajství nešlo. Místy mi to připadalo, že jsem se vrátil v čase o 30 let nazpátek. To bylo pořád, stát udělal tohle a měl udělat támhleto a co bude vláda dělat s tímhle. Dosaďte si místo státu stranu a už chybí jenom pětiletka a plnění plánu. Ne, že bych doufal, že se něco změní, když tohle napíšu, ale aspoň si ulevím.

O vyrovnání s církvemi jsem tady už psal. Něco k historii církevního majetku lze nalézt u monarchistů (link úplně dole). Tentokrát se však řešilo, zda je navrácení církevního majetku v době krize vhodné a ekonomicky výhodné. Co je tohle za uvažování?! Slavný soude, pan zloděj nemůže vrátit ukradený majetek, protože by se dostal do ekonomických potíží. Že by nějaká nová "humanistická" spravedlnost?  Ponechme ale etiku stranou, i tak mě fascinuje, jak se někdo s alespoň elementární znalostí ekonomie může seriózně zabývat tím, že by stát mohl s majetkem hospodařit lépe než soukromý vlastník? Už se snad zapomnělo, jak dopadl komunistický hospodářský experiment? Jestli je něco skutečným lékem na krizi, tak je to privatizace nikoli socializace majetku.

Další téma pojednávalo o odsouzení chlapíka, co poupravil politické billboardy dle svého ideového a estetického cítění. Bohužel mu ty billboardy nepatřily, takže to soud oprávněně posoudil jako poškozování cizího majetku. Jak jsem psal už minule v souvislosti s Pussy Riot, vlastnictví má přednost před svobodným vyjádřením politického názoru, protože vlastnictví je nutnou podmínkou politické svobody. Člověk, který nevlastní sám sebe a další fyzický majetek, jehož prostřednictvím se může vyjadřovat, těžko může mít svobodu slova. Nevím, jak dopadl jistě moudrý zpravodajský rozbor srovnání svobody slova a vlastnictví v následných zpravodajských komentářích o 22 hodině, který jsem už neviděl. Doufejme, že zdravý rozum zvítězil.

Ony se vůbec příliš řeší různé občanské svobody a práva. To souvisí s bujením státní moci. Kdybychom se vrátili k individuálnímu vlastnictví, jako základu řešení sporů, především by nám došlo, jak moc současná legislativa tento princip porušuje, jak moc je upřednostňováno kolektivní a mocenské řešení před individuálním a smírčím. Politika a s ní spojená tzv. práva a svobody by měla ve společnosti hrát jen minimální roli. Měla by být považována za nutné zlo a omezována, jak jen to jde.

To dnes ale neplatí. Zdá se, že legislativa je lékem na všechno. Další zpráva například pojednávala o novém zákonu, který nastavuje limity znečišťování tak, že praktickým důsledkem je nutnost výměny kotlů ve většině domácností. Ruku v ruce s tím jde samozřejmě dotační politika čili přerozdělování od jedněch k druhým - typický příklad porušení vlastnických práv. Jde skutečně o ochranu ovzduší nebo o to, aby si někdo namastil kapsy? Jak moc se máme uskrovnit ve prospěch čistého ovzduší, kdo to určí a jakým právem? Proč mají náklady nést i ti, kdo ovzduší neznečišťují? Podobně jako zdravotnictví je i státní ochrana ovzduší obrovskou černou dírou, která je schopná pohltit třeba všechny prostředky daňových poplatníků. Neměl by o tom alespoň zčásti rozhodovat sám daňový poplatník, když už jde o jeho peníze? Neměl by každý člověk sám svou vlastní poptávkou stanovit hranici, kam až je ochoten v ochraně ovzduší zajít? Existuje náhradní řešení založené na vlastnických právech, ale to by se mohlo ukázat, že státní intervence nejsou zas tak nutné, že politici a parlament nejsou zas tak nepostradatelní.

A tak by se dalo psát do nekonečna. Za komančů jsme aspoň věděli, že nás televize krmí nesmysly. Dnešní bláboly jsou sofistikovanější, a proto i nebezpečnější. Po revoluci se hodně mluvilo o tom, jak je názorová pluralita důležitá při hledání pravdy. Netušili jsme ovšem, že se osvědčí i při jejím zamlžování a rozmělňování. Něco podobného platí i o moci, ale k tomu se vrátím v dalším pokračování seriálu o demokracii.