Česká schizofrenie

Tak jsou za námi dva významné české svátky. To, že následují těsně po sobě, ukazuje na novodobou českou schizofrenii. Na jedné straně uctíváme skutečné světce, kteří vykonali velký kus práce na civilizování zdejších zemí, a na straně druhé člověka, který měl významný, byť pouze duchovní podíl na jejich decivilizaci. Soluňští bratři zde položili základy tisícileté křesťanské civilizace, mistr Jan Hus radikalizoval českou populaci až k revoluci a teroru, což vedlo ke kulturnímu a hospodářskému úpadku, ze kterého se české země vzpamatovávaly desetiletí a některých šrámů se nezbavily vůbec.

Stojí za připomenutí, že jedna z hlavních Husových herezí, za něž byl posléze upálen, spočívala v názoru, že duchovní žijící v hříchu automaticky pozbývá autority nutné k vykonávání svého úřadu. V praxi to znamená, že například hříšný kněz neplatně křtí, dává rozhřešení atd.

Přeneseno na světskou rovinu to může znamenat, že vládce dopouštějící se něčeho špatného nemá právo vládnout. Zdánlivě rozumná myšlenka je ve skutečnosti vstupenkou do anarchie. Dění kolem pádu Nečasovy vlády nebo předtím případ poslace Ratha to velmi dobře ilustruje. Údajně jasné korupční případy postupem času vypadají spíš jako odstranění nepohodlných osob a justice jako nástroj k neústavním politickým změnám.

Národ sledující toto divadlo je spíše spokojen, protože zřejmě vyhovuje některým povahovým rysům české duše, jako je neúcta k autoritě, rovnostářství, z toho plynoucí věčná nespokojenost, reptání, odboj proti vrchnosti, směšování spravedlnosti s rovností, sklony k anarchii a politickému utopismu. Jestliže národní povahu formují myšlenky jeho význačných osobností, pak Jan Hus ji ovlivnil spíše negativně a je chybou stavět jeho dědictví do lepšího světla, než zasluhuje. Komunisté velmi dobře věděli, proč považovali Husa a husitství za své ideové předchůdce. Pro nás o důvod víc toto dědictví odmítnout a naopak zdůraznit dědictví cyrilometodějské nebo svatováclavské.

Václav Klaus školící

V pondělí jsem byl na přednášce Václava Klause na téma Co učinit s českou politikou a ekonomikou, který pořádala Akce DOST v rámci Hovorů na pravici. Nechci se příliš zabývat obsahem přednášky - to jistě zvládnou fundovaněji jiní. Zmíním pouze malou, ale ilustrativní epizodu.

Nějaký student filozofie se Václava Klause zeptal, co je podle něho politika. Možná si chtěl s bývalým prezidentem zafilozofovat nebo očekával nějaké moudro, nad kterým by mohl meditovat. VK ovšem odmítl na tak banální otázku vůbec odpovědět a milého tazatele tvrdě usadil. Nebyl první, ani poslední toho večera, protože VK si servítky nebere.

Podstatné však je, že mladému filozofovi se odpovědi dostalo, a to ryze praktické. Jednak v tom, že si VK může dovolit takto odpovídat a ještě sklidit aplaus. A dále jeho reakce na nabidku Jany Bobošíkové, školení představitele Svobodných Víta Jedličky a další komentáře, to byla politika v přímém přenosu.

VK je praktický politik, nikoliv filozof (dokonce bych řekl, že intelektuály nesnáší). On velmi dobře ví, co politika je a tedy jak politická ta tzv. "nepolitická politika" ve skutečnosti je. Jako zdatný ideolog také ví o moci myšlenek, a proto si je vědom masívního a nikoliv nestranného vlivu médií. A jako realista zná moc a možnosti různých hráčů a dokáže z toho vyvozovat praktické závěry.

Václav Klaus je nesnadná osobnost, ale je to osobnost výrazná. Nejvýraznější, jakou česká pravice má, ať se nám to líbí nebo ne (Kalouska či Schwarzenberga za pravici nepovažuju). Má jméno, charisma, je vyhraněný a dovede věci ustát. Je si toho vědom a vypadá ve formě. Nevím, kdy, jak ani zda se do politiky vrátí, ale tipuju, že možná založí novou stranu nebo hnutí. Sám o tom obecně hovořil jako o jedné z možností nápravy politiky a politické kóma ODS tomu nahrává. Pro hovoří také založení euroskeptické pravicové strany v Německu.

Nicméně jsou tu i mnohá proti, např. to, že kredit bývalého prezidenta u české veřejnosti díky amnestii klesl nebo že se dlouhodobě těší nepřízni médií. Falešnou apolitičnost médií a absenci skutečně pravicového média, které by dokázalo zasáhnout podstatnou část české veřejnosti, považuju za smrtící pro pravicové politické ambice. Proto zůstávám v otázce vzkříšení české pravice a české politiky vůbec skeptikem.

Přenáckováno

Tento týden jsem několikrát prošel kolem puštěné televize a vždycky zrovna běžel nějaký dokument. Pokaždé se to týkalo nacismu, holokaustu nebo Hitlera. Snad to byla jenom náhoda, ale už delší dobu mám dojem, že je ve veřejném prostoru jaksi přenáckováno. Vychází množství publikací a videodokumentů týkajících se těchto témat. Znělka jakési mezinárodní fotbalové soutěže brojí proti rasismu a politici se neustále obávají nárůstu tzv. pravicového extremismu.

Celé mi to připadá přehnané. Hitler bezesporu je jedním z největších zločinců všech dob, ale Stalin nebo Mao ho co do míry zločinnosti trumfnou. Navíc nacionální socialismus neboli nacismus, jak se díky staré sovětské propagandě, která potřebovala zamlčet slovo "socialismus", dnes říká, je mrtvou minulostí a jeho návrat je zcela nepravděpodobný. Komunismus trval mnohem déle a je v některých částech světa dodnes přetrvává. Proč se nemluví víc o něm a zločinných hvězdách s ním spojených? Proč se netočí filmy o ideovém původci tohoto zla Marxovi?

Rasismus je v Evropě naprosto okrajovým fenoménem. O většině tzv. rasových problémech se dá říci, že mají sociální původ, což se týká i romské otázky u nás. Tak proč řeší fotbalové svazy rasismus?

Možnou odpovědí je, že jde o snahu diskreditovat pravici. Za poslední půlstoletí se politická scéna a tím pádem i politické vnímání posunulo zásadním způsobem doleva. Autentická pravicová politika už dnes prakticky neexistuje, jak přesvědčivě ukazuje slovenský politik Vladimír Palko ve své knize Levy prichádzajú.

Aby bylo zachováno zdání, že demokracie stále stojí na politické soutěži mezi levicí a pravicí, jsou skutečná pravicová témata označována za extremistická a házena do jednoho pytle se zločinnými ideologiemi z první poloviny minulého století. Dalším důvodem je i zmíněná tendence zakrýt nebo alespoň bagatelizovat společné ideové zázemí současné levice s tehdejšími totalitními systémy.

Nejde o žádné rafinované spiknutí. Akademický a mediální mainstream je prostě odkojený levicovou ideologií a přehodnocuje historii i současnost k obrazu svému. Vznikají novodobé mýty ospravedlňující současný stav jako nutný vývoj a vytvářející nepřátele, proti kterým je nutné bojovat. Hloupé je, že pravda dostává na frak.

Vzteklí hlídací psi a mafiánský kapitalismus

Je neuvěřitelné, co tento týden dokázali "hlídací psi demokracie" vyprodukovat ohledně Klausovy amnestie. Ale nechci ji zde hájit, nejsem jejím příznivcem, ani vyloženým odpůrcem. Jen mi celý ten humbuk připadá přehnaný ve vztahu k jejím reálným dopadům. Za dobrou kritiku amnestie považuju tento článek. Jako jeden z mála se nepouští do spekulací na téma "jakého mafiána Klaus dostal z basy".

Spíše mě fascinuje reakce veřejnosti. Lidé se cítí podvedeni, mluví se o rozkrádání a mafiánském kapitalismu. Mnozí mají pocit, že kdyby se nekradlo, bylo by žití v tomto státě rájem na zemi. Peníze by se používaly jen na bohulibé veřejné účely, zakázky by byly transparentní a kdo ví, co ještě. Takhle to ale není.

Především samotné odvody státu už jsou krádeží. Jak jinak lze nazvat platby, které platit musíme, aniž si můžeme vybrat jaké služby a v jaké kvalitě chceme dostávat? Proč se nedíváme na stát jako na poskytovatele služeb, který by měl soutěžit na volném trhu s jinými poskytovateli služeb a my bychom si pak vybírali ty, kteří nám nejvíce vyhovují? Proč má třeba nekuřák přispívat na léčení kuřáků nebo katolik na potraty. Nečasova tzv. pravicová vláda zvedla v rámci šetření daně, místo aby šla cestou rušení úřadů, prodejem státního majetku, propouštěním státních zaměstnanců. Zdá se, že každá strana, která je momentálně u moci, se stává sociálně demokratickou, abych parafrázoval výrok jednoho britského konzervativce. To má skutečný a trvalý dopad na naše peněženky a životy. Co je proti tomu nějaká amnestie?

Neexistuje totiž nějaké neutrální zdanění. Peníze jsou vždy přerozdělovány ve prospěch někoho. Ať už jde o transparentní nebo předraženou zakázku či standardní rozpočtové výdaje. vždy je to něco, na co by člověk peníze dobrovolně nedal nebo ne v takovém rozsahu. Kdyby ano, tak není potřeba mít k výběru daní donucovací aparát. Pokud někdo namítne, že státní úředník zná lépe, co je z hlediska obecného dobra lepší, tak musím oponovat, že právě to vědět nemůže nebo minimálně nemůže znát v jakém množství a za kolik. Nemůže to vědět, protože nepracuje na základě zisku a ztráty a nepoužívá vlastní omezené prostředky. Pracuje s prostředky přidělenými politicky na základě politické objednávky čili na základě toho, jaká skupina si co vyřve, odhlasuje, podplatí nebo jinak legálně i nelegálně vynutí. Tímto ve své podstatě násilným způsobem se lze občas dobrat něčeho pozitivního, ale je jasné, že negativa musí časem zákonitě převážit.

Už od starověku je známo, že věci vlastněné veřejně, jsou spravovány nedbale a často zneužívány k soukromým účelům a k soukromému obohacení. Tomu není možné zabránit, neexistuje žádný nepřekročitelný kontrolní mechanismus. Média nás sice často ujišťují, že je to otázka "správných" lidí ve funkci, případně odstranění těch "nesprávných", nebo že nemáme ještě dostatečně rozvinutou politickou kulturu, a proto je potřeba se začlenit do těch "vyspělých" evropských struktur, anebo že se málo staráme o věci veřejné. To jsou všechno kecy (mimochodem, vyniká v tom zejména Respekt, který také od počátku doporučoval současné vládě zvýšit daně).

Řeknu to ještě jinak - korupce a rozkrádání nejsou problém. Je to indikátor, že stát je problém, protože narostl do příliš velkých rozměrů a je nadále neúnosný. Chová se jako parazit, který se dostal do stádia, kdy ničí svého hostitele, produktivní společnost. Pokud je totiž lidí závislých na penězovodech státu příliš mnoho nebo mají příliš velký vliv, pak může být pozdě.

Nechceme-li, aby se někdo jiný obohacoval z veřejných prostředků, do kterých jsme nuceni přispívat, je potřeba snížit objem těchto veřejných prostředků, objem státního majetku, výši našich příspěvků, zabránit správci tohoto fondu, aby vytvářel dluh a nedovolit, aby se vybrané prostředky dostaly příliš daleko od místa svého původu. Polopaticky řečeno rozprodat státní majetek, propustit státní zaměstnance, snížit rozpočet a daně, vybrané prostředky nechávat pokud možno v obcích, případně krajích (nebo raději v původních okresech) atd. Menší a rozmělněný balík znamená nižší motivaci a hůř se krade.

Nejde o nějaké nové a objevné myšlenky, středověcí scholastici o tom psali dávno před Bastiatem a dalšími liberály, přesto stojí za to si je zopakovat. Hlavně my, daňoví poplatníci bychom si je měli neustále připomínat a podle nich posuzovat reálnou politiku nebo mediální moudra a nikoliv marnit čas peticemi proti amnestii na Facebooku.

Proč nebudu volit Karla

Velmi jednoduše řečeno, protože období prezidentování Václava Havla nepokládám za tak pozitivní, za jaké je dnes obecně považováno. Ve sporu Václav Havel versus Václav Klaus jsem stranil Václavu Havlovi a nepřál jsem si zvolení Václava Klause prezidentem. Svůj názor jsem však změnil a stejně tak se změnilo moje vnímání Václava Klause.

Václav Klaus nebyl dokonalým prezidentem, ani premiérem, ale ukázalo se, že v podstatných věcech měl pravdu. Byl to VK, kdo založil konzervativní stranu s liberálním hospodářským programem, kdo se alespoň pokusil nasměrovat tuto zemi ke kapitalismu a založit tradici demokratické politiky. VK rozdělil nefunkční federaci a upozorňoval na úskalí evropského sjednocování. Jako stoupenec evropského projektu jsem mu nevěřil, ale měl pravdu.

Naproti tomu VH měl jinou, více masarykovskou vizi. Politika v jeho pojetí byla záležitostí elit. Ze své hradní pozice neustále podporoval voličsky marginální strany či nevládní organizace a oslaboval tak vlády vzešlé z voleb. Jeho koncept občanské společnosti v podstatě znamenal politiku nátlaku ze strany organizací, které nikdo nevolil, ale které byly často financované státem. Nazýval to nepolitickou politikou, výrazem, který deklasoval standardní politické procesy jako něco mravně méněcenného. To samozřejmě neznamená, že za vlády VH se nestalo nic dobrého, ale jako obecný popis jeho politického fungování to sedí.

Jeho koncepce nakonec zvítězila. Na evropské a světové úrovni to platí také. Pod záminkou kontroly politické moci se moc ve skutečnosti přesouvá k institucím, které nelze volat k zodpovědnosti tradičními politickými mechanismy. Být politikem se dnes skoro automaticky rovná zločinu, mocenské složky státu se osmělují a nejčastěji pod záminkou boje proti korupci zasahují do politického života. Tím nechci tvrdit, že korupce ve skutečnosti neexistuje, ale neměla by se stát záminkou k likvidaci politického systému a občanských svobod.

Karel Schwarzenberg se hlásí k Václacu Havlovi a tím pádem i k jeho pojetí politiky. Měl blízko ke Straně zelených, také protěžované VH. Zelené jsem za svého havlovského období také volil, ale nadšení pro pokrok mě už opustilo. KS se pak spojil s Miroslavem Kalouskem a založili TOP09. To je zcela legitimní, problém je, že "topka" se rétoricky řadí na pravici, ale její politika je spíš levicová - zvyšuje daně, nezmenšuje stát, podporuje evropskou integraci a nestaví se za konzervativní hodnoty. To sice dávno nedělá ani ODS, ale tím nijak nelze opravedlnit zmatení nebo posouvání pojmů, které přitom vzniká. Obávám se tedy, že KS nejen nereprezentuje pravicovou volbu, ale pravděpodobně bude pokračovat v "kulturbolševické" linii svého ideového předchůdce. Levicově a progresivně orientovaný volič s tím samozřejmě nebude mít problém, ale kdo je alespoň částečně konzervativně orientovaný, ten z toho nemůže mít radost.

Jakou má člověk alternativu? Výrazný pravicový kandidát chybí, protože konzervativně naladěná Bobošíková zřejmě nemá reálnou šanci na zvolení. Zda je Miloš Zeman vhodnější než KS si netroufám říci, byť je alespoň ve vztahu k Evropě o něco skeptičtější. Proto zvažuju, zda k volbám vůbec půjdu. Ať to dopadne jakkoliv, Česká republika se stane konformnější, což Brusel uvítá. Evropští politici se budou moci bez obav fotit s hlavou našeho státu a další překážka na cestě ke světovému míru bude zdolána.