Česká schizofrenie

Tak jsou za námi dva významné české svátky. To, že následují těsně po sobě, ukazuje na novodobou českou schizofrenii. Na jedné straně uctíváme skutečné světce, kteří vykonali velký kus práce na civilizování zdejších zemí, a na straně druhé člověka, který měl významný, byť pouze duchovní podíl na jejich decivilizaci. Soluňští bratři zde položili základy tisícileté křesťanské civilizace, mistr Jan Hus radikalizoval českou populaci až k revoluci a teroru, což vedlo ke kulturnímu a hospodářskému úpadku, ze kterého se české země vzpamatovávaly desetiletí a některých šrámů se nezbavily vůbec.

Stojí za připomenutí, že jedna z hlavních Husových herezí, za něž byl posléze upálen, spočívala v názoru, že duchovní žijící v hříchu automaticky pozbývá autority nutné k vykonávání svého úřadu. V praxi to znamená, že například hříšný kněz neplatně křtí, dává rozhřešení atd.

Přeneseno na světskou rovinu to může znamenat, že vládce dopouštějící se něčeho špatného nemá právo vládnout. Zdánlivě rozumná myšlenka je ve skutečnosti vstupenkou do anarchie. Dění kolem pádu Nečasovy vlády nebo předtím případ poslace Ratha to velmi dobře ilustruje. Údajně jasné korupční případy postupem času vypadají spíš jako odstranění nepohodlných osob a justice jako nástroj k neústavním politickým změnám.

Národ sledující toto divadlo je spíše spokojen, protože zřejmě vyhovuje některým povahovým rysům české duše, jako je neúcta k autoritě, rovnostářství, z toho plynoucí věčná nespokojenost, reptání, odboj proti vrchnosti, směšování spravedlnosti s rovností, sklony k anarchii a politickému utopismu. Jestliže národní povahu formují myšlenky jeho význačných osobností, pak Jan Hus ji ovlivnil spíše negativně a je chybou stavět jeho dědictví do lepšího světla, než zasluhuje. Komunisté velmi dobře věděli, proč považovali Husa a husitství za své ideové předchůdce. Pro nás o důvod víc toto dědictví odmítnout a naopak zdůraznit dědictví cyrilometodějské nebo svatováclavské.