Ve čtvrtek se už na zprávy dívat nebudu...

Snad je to v jiné dny lepší, nevím, nekoukám na zprávy, ale čtvrteční veřejnoprávní zpravodajství nešlo. Místy mi to připadalo, že jsem se vrátil v čase o 30 let nazpátek. To bylo pořád, stát udělal tohle a měl udělat támhleto a co bude vláda dělat s tímhle. Dosaďte si místo státu stranu a už chybí jenom pětiletka a plnění plánu. Ne, že bych doufal, že se něco změní, když tohle napíšu, ale aspoň si ulevím.

O vyrovnání s církvemi jsem tady už psal. Něco k historii církevního majetku lze nalézt u monarchistů (link úplně dole). Tentokrát se však řešilo, zda je navrácení církevního majetku v době krize vhodné a ekonomicky výhodné. Co je tohle za uvažování?! Slavný soude, pan zloděj nemůže vrátit ukradený majetek, protože by se dostal do ekonomických potíží. Že by nějaká nová "humanistická" spravedlnost?  Ponechme ale etiku stranou, i tak mě fascinuje, jak se někdo s alespoň elementární znalostí ekonomie může seriózně zabývat tím, že by stát mohl s majetkem hospodařit lépe než soukromý vlastník? Už se snad zapomnělo, jak dopadl komunistický hospodářský experiment? Jestli je něco skutečným lékem na krizi, tak je to privatizace nikoli socializace majetku.

Další téma pojednávalo o odsouzení chlapíka, co poupravil politické billboardy dle svého ideového a estetického cítění. Bohužel mu ty billboardy nepatřily, takže to soud oprávněně posoudil jako poškozování cizího majetku. Jak jsem psal už minule v souvislosti s Pussy Riot, vlastnictví má přednost před svobodným vyjádřením politického názoru, protože vlastnictví je nutnou podmínkou politické svobody. Člověk, který nevlastní sám sebe a další fyzický majetek, jehož prostřednictvím se může vyjadřovat, těžko může mít svobodu slova. Nevím, jak dopadl jistě moudrý zpravodajský rozbor srovnání svobody slova a vlastnictví v následných zpravodajských komentářích o 22 hodině, který jsem už neviděl. Doufejme, že zdravý rozum zvítězil.

Ony se vůbec příliš řeší různé občanské svobody a práva. To souvisí s bujením státní moci. Kdybychom se vrátili k individuálnímu vlastnictví, jako základu řešení sporů, především by nám došlo, jak moc současná legislativa tento princip porušuje, jak moc je upřednostňováno kolektivní a mocenské řešení před individuálním a smírčím. Politika a s ní spojená tzv. práva a svobody by měla ve společnosti hrát jen minimální roli. Měla by být považována za nutné zlo a omezována, jak jen to jde.

To dnes ale neplatí. Zdá se, že legislativa je lékem na všechno. Další zpráva například pojednávala o novém zákonu, který nastavuje limity znečišťování tak, že praktickým důsledkem je nutnost výměny kotlů ve většině domácností. Ruku v ruce s tím jde samozřejmě dotační politika čili přerozdělování od jedněch k druhým - typický příklad porušení vlastnických práv. Jde skutečně o ochranu ovzduší nebo o to, aby si někdo namastil kapsy? Jak moc se máme uskrovnit ve prospěch čistého ovzduší, kdo to určí a jakým právem? Proč mají náklady nést i ti, kdo ovzduší neznečišťují? Podobně jako zdravotnictví je i státní ochrana ovzduší obrovskou černou dírou, která je schopná pohltit třeba všechny prostředky daňových poplatníků. Neměl by o tom alespoň zčásti rozhodovat sám daňový poplatník, když už jde o jeho peníze? Neměl by každý člověk sám svou vlastní poptávkou stanovit hranici, kam až je ochoten v ochraně ovzduší zajít? Existuje náhradní řešení založené na vlastnických právech, ale to by se mohlo ukázat, že státní intervence nejsou zas tak nutné, že politici a parlament nejsou zas tak nepostradatelní.

A tak by se dalo psát do nekonečna. Za komančů jsme aspoň věděli, že nás televize krmí nesmysly. Dnešní bláboly jsou sofistikovanější, a proto i nebezpečnější. Po revoluci se hodně mluvilo o tom, jak je názorová pluralita důležitá při hledání pravdy. Netušili jsme ovšem, že se osvědčí i při jejím zamlžování a rozmělňování. Něco podobného platí i o moci, ale k tomu se vrátím v dalším pokračování seriálu o demokracii.

Církevní restituce očima pana Payneho

Pan Jiří Payne, místopředseda Strany svobodných občanů se negativně dívá na církevní restituce. To není v českých poměrech nic překvapivého. Používá však poněkud zvláštní argumentaci, která zní – jak to jen říct – jako řeč politika nebo snad přímo marxisty? Na jedné straně pan Payne předepisuje církvím jak se mají (podle něj) chovat, čímž se jim jako pragmatik skrytě vysmívá, protože tak hloupě a proti "přirozenosti" se nikdo chovat nemůže, a vzápětí jim předhodí církevní restituce jako doklad toho, že se tak skutečně nechovají, aby je mohl v závěru morálně zcela odsoudit.

V úvodu svého článku se totiž snaží čtenáře přesvědčit, že církev má být chudá a že má pomáhat nést utrpení pronásledovaným lidem. Prý to tvrdil Kristus, mistr Jan za to skončil na hranici a že se kvůli tomu vedly války. Aniž by se chtěl pouštět do teologických sporů, nepovažuju tento argument za přesvědčivý a už vůbec ne za relevantní z hlediska navrácení majetku a nápravy křivd. Církve prostě majetek měly a byl jim násilně odebrán.

Dalším argumentem pana Payneho má být fakt, že podnikatelům byl majetek odebrán úplně (znárodněn) a nikdo jim nic nevrátil. To je sice smutné, ale co s tím mají církevní restituce? Argument „Pepa nedostal, ty bys neměl dostat taky“ připomíná bolševické „drž hubu a krok“. Mnoho lidí dostalo zpět svůj majetek v restitucích, které měly být alespoň částečnou nápravou komunistických křivd. Proč by neměl být zčásti vrácen církvím či přesněji konkrétním církevním právnickým osobám (farnostem, klášterům atd.)? Payne tvrdí, že církev „předběhla“ ty, kteří si to prý zasloužili víc, a my, občané si budeme muset utrhnout od huby, protože ukradený majetek už jsme „projedli“. Jenže církve si majetek nevrací, to dělá stát (politici). Výtka by tedy měla směřovat vůči nim. A nechápu, jak jsme mohli projíst nemovitý majetek, který tvoří větší část vyrovnání státu s církvemi, když ten majetek stále existuje a bude církvím navrácen.

Církev má dostat zpátky část z nemovitého majetku v celkové hodnotě asi 134 miliard (viz zde a zde), který jí byl po únoru 48 sebrán a který dosud vlastní stát, tedy nikoliv obce, města atd. To, že se stát vzdá "svého" majetku ve prospěch církve, tedy soukromé organizace, by měl pan Payne jakožto liberál vítat. Navíc majetky, které byly ukradeny, nelze považovat za vlastnictví státu, tedy obrazně nás všech. Jiná věc je odškodnění za nevrácený majetek, které jí bude hrazeno ze státního rozpočtu. Tady skutečně lze tvrdit, že to bude daňového poplatníka něco stát. Jedná se o poměrně vysokou částku 59 miliard, která ale má být postupně vyplácena v rozmezí 30 let. Protože zatím nedošlo k odluce státu a církví, což má být hlavním cílem církevních restitucí, tak status quo znamená, že stát bude církve i nadále částečně financovat. Takže ty peníze by tam z valné části stejně skončily. Ale pan Payne by asi raději viděl, aby došlo k odluce bez náhrady. Stát přeci nemá peněz nazbyt a nejde jen tak rozdávat, co se poctivě nakradlo... Nicméně osobně jsem pro získání peněz na odškodné prodejem dalšího státního majetku a nikoliv výběrem daní.

Závěrečné absurdní odstavce, které popisují odluku církve od státu jak podle Orwella, nechám bez komentáře. Je s podivem, když liberální politik kritizuje církve a další náboženské společnosti za to, že nechtějí být dále financovány státem dle prastarého komunistického zákona a že ke své finanční samostatnosti požadují alespoň část majetku, především nemovitého, který jim byl ukraden. Proto spíš vnímám tento Payneho text jako apel na závistivost českého člověka a tradiční liberální útok proti církvím. Chápu, že se politik potřebuje svézt na vlně momentálních proticírkevních nálad, ale zajímalo by mě, zda si pamatuje historické lekce o tom, k čemu vždy vedlo politické zneužívání lidské závisti.

O korupci

Tento text vznikl ještě před zatčením hejtmana Ratha. Ať už David Rath šlápl někomu na kuří oko nebo po odchodu Jiřího Paroubka z ČSSD ztratil ochrannou ruku nebo to prostě byla dobrá kriminalistická práce je vcelku jedno. Soudní proces ukáže, jak se věci mají, ale to už možná nebude taková senzace a nebude to média tolik zajímat. Nesdílím ovšem názor, že se snad začíná blýskat na lepší časy.

Korupce je dneska považována za hlavního viníka současného politického marasmu. Má se za to, že kdyby se podařilo korupci vymýtit, zmizel by státní dluh, politici by se chovali vzorně a veřejné peníze by sloužily jen tam, kde mají. Takové názory pracují s nevysloveným předpokladem, že korupce je pouze jakási nemoc či vada na kráse jinak dokonalého systému. Podle mého názoru je to jinak.

Korupce je základním stavebním kamenem demokracie. Politické strany korumpují voliče slibováním všeho možného. Veřejné dluhy pak vznikají pokusem splnit aspoň část těchto slibů. Strana, která řekne "nic vám nedám, ale nic vám taky neseberu," dneska volby nevyhraje. Může někoho překvapit, že ti, co korumpují, jsou sami náchylní nechat se korumpovat?

Lidé nejsou andělé a nikdy nebudou, proto nevěřím na protikorupční kampaň, ani tvrdší protikorupční legislativu. Neřeší totiž podstatu věci. Spíš než volební sliby je problémem legální možnost politiků sahat do kapes daňových poplatníků. Člověk mající k dispozici takřka neomezené zdroje naslibuje cokoliv komukoliv. Jak známo, "slibem nezarmoutíš".

Hněv veřejnosti je namířen stejně ostře proti uplácejícímu jako proti uplácenému. I náš právní řád trestá obě strany korupční aféry (alespoň teoreticky). Ten, kdo přijímá úplatek nese bezesporu vinu, protože zpronevěřuje svěřené peníze. Ale proč ten, kdo úplatek dává? Jeho jednání je snad morálně odsouzeníhodné a jistě ho lze vyřadit z veřejné soutěže, ale trestní odpovědnost je už poněkud silná káva. Tento člověk zachází pouze se svým majetkem a používá ho za účelem získání konkurenční výhody. Totéž dělá každý obchodník, když nabízí zákazníkovi slevu, aby ho přetáhl konkurenci. Jak může být jedno trestné a druhé nikoliv?

Opět platí, že větším problémem je spíš existence veřejných peněz než korupce. V soukromém sektoru hraje korupce minimální roli. Na volném trhu je neefektivní chování trestáno nižšími zisky a zaměstnavatelé se nijak nemazlí se zaměstnanci, kteří je záměrně poškodili. Ve veřejném sektoru se neefektivní jednání pozná mnohem hůře.

A konečně, korupce je často jediný způsob, jak podnikat tam, kde příliš silný byrokratický aparát blokuje jakoukoli změnu. Pěkný článek na toto téma srovnávající Británii a Itálii vyšel před časem na webu Občanského institutu.

Řecko

Adéle Knapové vyšla v minulém Reflexu povedená reportáž o Řecku. Přesněji řečeno o tom, jak se žije lidem v zemi, na kterou se zbytek Evropy dívá skrz prsty, protože si tam lidé žili údajně nad poměry a přivedli Eurozónu na okraj propasti. Sám jsem tomu dlouho taky věřil.
Ale jak už to bývá, realita je jiná. Většina Řeků má průměrný důchod nebo nijak vysoké příjmy. Vzhledem k ekonomické situaci se musí hodně otáčet, aby se uživili. Peníze, které sem z Unie přitékaly, se k těmto lidem nedostaly. A pokud ano, pak se zpožděním, díky kterému z nich měl větší užitek někdo jiný. Peníze se dostaly jen k těm vyvoleným, kteří byli nějakým způsobem navázáni na vládu.

Řekové jsou samozřejmě naštvaní. Jsou naštvaní na vládu i na EU. Oni totiž musí zaplatit, co tyto instituce způsobily.V EU se o falšování řeckých čísel zřejmě vědělo a schodek řeckého rozpočtu taky nebyl tajemstvím. Řekové mají možná oprávněný pocit, že nešlo o náhodu či nedbalost, nýbrž o pokus o ekonomickou kolonizaci.

Ať je to jakkoliv, pro nás by mělo být poučné, jak symbióza s molochem zvaným EU funguje a jak musí daňový poplatník nakonec zacvakat dluhy, které vyrobil někdo jiný. Je důležité rozlišovat, že řecká vláda a Řecko jsou dvě různé věci, že nelze vinit Řecko, ani Řeky, ale konkrétní osoby a instituce - v tomto případě vládu. Stejně tak Řekové nemůžou vinit Němce nebo Německo (z článku vyplynulo, že někteří mají tu tendenci), ale konkrétní německé instituce, osoby a organizace. Ani němečtí daňoví poplatníci nechtějí platit cizí dluhy a nikdo jim to nemůže mít za zlé. Problémem není, že tyto instituce špatně rozhodovaly o penězích daňových poplatníků, ale že o nich vůbec mohou rozhodovat.

Na závěr bych se ještě zmínil o řecké podpoře komunistů. Řekové a další středomořské národy jsou hrdí lidé a hrdost obsahuje určitý anarchistický sentiment. Oni zřejmě tento sentiment promítají do komunistů (viz oblíbenost komunistické poslankyně Liany Kanelliové, o které jsem se zmiňoval minule), ačkoliv komunismus má s anarchií jenom málo společného.