Tato malá úvaha o moci je předposlední částí miniseriálu o demokracii. V poslední části se pokusím shrnout výhody a nevýhody tohoto a dalších systémů vlády a nastínit nikoliv ideální formu vlády, protože nic takového není, ale aspoň směr kudy by se případné reformy mohly ubírat.
Kdo vlastně v demokracii vládne? Zdá se to bý triviální otázka. O iluzi vlády lidu jsme se bavili už v první části tohoto miniseriálu. Připomeňme si, jak demokratický mechanismus analyzuje ekonomická Škola veřejné volby. Neorganizovaná většina má mnohem menší šanci promluvit do politického dění než organizované a kapitálem vybavené skupiny. Co navenek vypadá jako soutěž politických stran a jejich idejí je v podstatě mocenský zápas několika lobbystických "klik". Jejich cílem je dostat se k "zaručeným" penězům - veřejným prostředkům. V podstatě jde o přesunutí konkurenčního boje na politickou půdu. V praxi se to projevuje tak, že pravicové i levicové strany provádějí politiku, která má jeden shodný rys - etatismus, tj. posilování role státu a s tím související zvyšování daní.
Je zde i méně zřejmá stránka problému, kdo vlastně v demokracii vládne. V křesťanském středověku to byl král z Boží vůle. Moc měla konkrétní tvář, byla spojená s konkrétní osobou či dynastií. Rozlišení mezi pány a poddanými bylo víceméně pevně dané a dostat se mezi vládnoucí vrstvu bylo krajně obtížné. Ve věku demokracie a rovnosti se tento rozdíl značně rozostřuje. Teoreticky se každý může stát členem vládnoucí třídy a moc se přesunula na abstraktní entitu zvanou stát. Stát má teoreticky reprezentovat vůli lidu, ale ve skutečnosti nám vládne moc, která nemá žádnou tvář a zároveň má všechny tváře. Vůle lidu je abstraktní idea, za kterou se dá schovat leccos. Vtírá se na mysl biblický příběh o klanění se zlatému teleti...
Ale vraťme se zpátky na zem. Tento posun má velmi praktický dopad. Protože moc už není personifikovaná, nebo alespoň ne tak jasně jako v minulosti, mocní tohoto světa mohli ustoupit do pozadí a vládnout takříkajíc za oponou, což prakticky znamená s menší zodpovědností. Král v křesťanské monarchii nemohl na své poddané uvalit extrémně těžké daně a omezit svobody. Riskoval rebelie. Jasné dělení na pány a poddané vypěstovalo citlivé "třídní vědomi" a tím i tendenci k revoltám proti jakémukoliv omezení práv či privilegií. Trvalo staletí, než se ze středověkých evropských monarchií vyvinuly novověké absolutní monarchie. Avšak proti abstraktní entitě zvané demokratický stát reprezentující vůli lidu či většiny se těžko revoltuje. Vždyť jsme to údajně my sami! Nebo se tak alespoň dá interpretovat. A tak stačily jedny demokratické volby, aby byl nastolen jeden z nejhorších totalitních systémů.
Rozhodně nechci být advokátem revolucí nebo nějakých krvavých vzpour. Nicméně je evidentní, že původně dobře míněná myšlenka klasických liberálů o pokojném předávání moci se mění v sametovou totalitu. Již dříve zmíněný Alexis de Toqueville tento vývoj předvídal už někdy v první polovině 19. století, kdy po svých zkušenostech s tehdejší mladou americkou demokracií víceméně přesně popsal současný pečovatelský stát se vším jeho zasahováním do takřka všech oblastí života jeho obyvatel. Současná moc nepotřebuje hrubé nástroje v podobě Osvětimi a Gulagu. Kontrola a omezování svobod jednotlivce je dnes ospravedlňováno naší bezpečností, pohodlím, právy menšin, zvířat, životního prostředí, globalizací apod.
Nebudu už dále zabředat do pesimistických úvah a zakončím dnešní příspěvek poukazem na dílo Étienne de la Boétie (česky zde), politického filozofa 16. století, který napsal, že veškerá moc se odvozuje od alespoň pasívního souhlasu většiny. Je-li tento souhlas odejmut, moc se hroutí. A to je snad povzbudivé zjištění.
neděle 9. září 2012
neděle 2. září 2012
Ve čtvrtek se už na zprávy dívat nebudu...
Snad je to v jiné dny lepší, nevím, nekoukám na zprávy, ale čtvrteční veřejnoprávní zpravodajství nešlo. Místy mi to připadalo, že jsem se vrátil v čase o 30 let nazpátek. To bylo pořád, stát udělal tohle a měl udělat támhleto a co bude vláda dělat s tímhle. Dosaďte si místo státu stranu a už chybí jenom pětiletka a plnění plánu. Ne, že bych doufal, že se něco změní, když tohle napíšu, ale aspoň si ulevím.
O vyrovnání s církvemi jsem tady už psal. Něco k historii církevního majetku lze nalézt u monarchistů (link úplně dole). Tentokrát se však řešilo, zda je navrácení církevního majetku v době krize vhodné a ekonomicky výhodné. Co je tohle za uvažování?! Slavný soude, pan zloděj nemůže vrátit ukradený majetek, protože by se dostal do ekonomických potíží. Že by nějaká nová "humanistická" spravedlnost? Ponechme ale etiku stranou, i tak mě fascinuje, jak se někdo s alespoň elementární znalostí ekonomie může seriózně zabývat tím, že by stát mohl s majetkem hospodařit lépe než soukromý vlastník? Už se snad zapomnělo, jak dopadl komunistický hospodářský experiment? Jestli je něco skutečným lékem na krizi, tak je to privatizace nikoli socializace majetku.
Další téma pojednávalo o odsouzení chlapíka, co poupravil politické billboardy dle svého ideového a estetického cítění. Bohužel mu ty billboardy nepatřily, takže to soud oprávněně posoudil jako poškozování cizího majetku. Jak jsem psal už minule v souvislosti s Pussy Riot, vlastnictví má přednost před svobodným vyjádřením politického názoru, protože vlastnictví je nutnou podmínkou politické svobody. Člověk, který nevlastní sám sebe a další fyzický majetek, jehož prostřednictvím se může vyjadřovat, těžko může mít svobodu slova. Nevím, jak dopadl jistě moudrý zpravodajský rozbor srovnání svobody slova a vlastnictví v následných zpravodajských komentářích o 22 hodině, který jsem už neviděl. Doufejme, že zdravý rozum zvítězil.
Ony se vůbec příliš řeší různé občanské svobody a práva. To souvisí s bujením státní moci. Kdybychom se vrátili k individuálnímu vlastnictví, jako základu řešení sporů, především by nám došlo, jak moc současná legislativa tento princip porušuje, jak moc je upřednostňováno kolektivní a mocenské řešení před individuálním a smírčím. Politika a s ní spojená tzv. práva a svobody by měla ve společnosti hrát jen minimální roli. Měla by být považována za nutné zlo a omezována, jak jen to jde.
To dnes ale neplatí. Zdá se, že legislativa je lékem na všechno. Další zpráva například pojednávala o novém zákonu, který nastavuje limity znečišťování tak, že praktickým důsledkem je nutnost výměny kotlů ve většině domácností. Ruku v ruce s tím jde samozřejmě dotační politika čili přerozdělování od jedněch k druhým - typický příklad porušení vlastnických práv. Jde skutečně o ochranu ovzduší nebo o to, aby si někdo namastil kapsy? Jak moc se máme uskrovnit ve prospěch čistého ovzduší, kdo to určí a jakým právem? Proč mají náklady nést i ti, kdo ovzduší neznečišťují? Podobně jako zdravotnictví je i státní ochrana ovzduší obrovskou černou dírou, která je schopná pohltit třeba všechny prostředky daňových poplatníků. Neměl by o tom alespoň zčásti rozhodovat sám daňový poplatník, když už jde o jeho peníze? Neměl by každý člověk sám svou vlastní poptávkou stanovit hranici, kam až je ochoten v ochraně ovzduší zajít? Existuje náhradní řešení založené na vlastnických právech, ale to by se mohlo ukázat, že státní intervence nejsou zas tak nutné, že politici a parlament nejsou zas tak nepostradatelní.
O vyrovnání s církvemi jsem tady už psal. Něco k historii církevního majetku lze nalézt u monarchistů (link úplně dole). Tentokrát se však řešilo, zda je navrácení církevního majetku v době krize vhodné a ekonomicky výhodné. Co je tohle za uvažování?! Slavný soude, pan zloděj nemůže vrátit ukradený majetek, protože by se dostal do ekonomických potíží. Že by nějaká nová "humanistická" spravedlnost? Ponechme ale etiku stranou, i tak mě fascinuje, jak se někdo s alespoň elementární znalostí ekonomie může seriózně zabývat tím, že by stát mohl s majetkem hospodařit lépe než soukromý vlastník? Už se snad zapomnělo, jak dopadl komunistický hospodářský experiment? Jestli je něco skutečným lékem na krizi, tak je to privatizace nikoli socializace majetku.
Další téma pojednávalo o odsouzení chlapíka, co poupravil politické billboardy dle svého ideového a estetického cítění. Bohužel mu ty billboardy nepatřily, takže to soud oprávněně posoudil jako poškozování cizího majetku. Jak jsem psal už minule v souvislosti s Pussy Riot, vlastnictví má přednost před svobodným vyjádřením politického názoru, protože vlastnictví je nutnou podmínkou politické svobody. Člověk, který nevlastní sám sebe a další fyzický majetek, jehož prostřednictvím se může vyjadřovat, těžko může mít svobodu slova. Nevím, jak dopadl jistě moudrý zpravodajský rozbor srovnání svobody slova a vlastnictví v následných zpravodajských komentářích o 22 hodině, který jsem už neviděl. Doufejme, že zdravý rozum zvítězil.
Ony se vůbec příliš řeší různé občanské svobody a práva. To souvisí s bujením státní moci. Kdybychom se vrátili k individuálnímu vlastnictví, jako základu řešení sporů, především by nám došlo, jak moc současná legislativa tento princip porušuje, jak moc je upřednostňováno kolektivní a mocenské řešení před individuálním a smírčím. Politika a s ní spojená tzv. práva a svobody by měla ve společnosti hrát jen minimální roli. Měla by být považována za nutné zlo a omezována, jak jen to jde.
To dnes ale neplatí. Zdá se, že legislativa je lékem na všechno. Další zpráva například pojednávala o novém zákonu, který nastavuje limity znečišťování tak, že praktickým důsledkem je nutnost výměny kotlů ve většině domácností. Ruku v ruce s tím jde samozřejmě dotační politika čili přerozdělování od jedněch k druhým - typický příklad porušení vlastnických práv. Jde skutečně o ochranu ovzduší nebo o to, aby si někdo namastil kapsy? Jak moc se máme uskrovnit ve prospěch čistého ovzduší, kdo to určí a jakým právem? Proč mají náklady nést i ti, kdo ovzduší neznečišťují? Podobně jako zdravotnictví je i státní ochrana ovzduší obrovskou černou dírou, která je schopná pohltit třeba všechny prostředky daňových poplatníků. Neměl by o tom alespoň zčásti rozhodovat sám daňový poplatník, když už jde o jeho peníze? Neměl by každý člověk sám svou vlastní poptávkou stanovit hranici, kam až je ochoten v ochraně ovzduší zajít? Existuje náhradní řešení založené na vlastnických právech, ale to by se mohlo ukázat, že státní intervence nejsou zas tak nutné, že politici a parlament nejsou zas tak nepostradatelní.
A tak by se dalo psát do nekonečna. Za komančů jsme aspoň věděli, že nás televize krmí nesmysly. Dnešní bláboly jsou sofistikovanější, a proto i nebezpečnější. Po revoluci se hodně mluvilo o tom, jak je názorová pluralita důležitá při hledání pravdy. Netušili jsme ovšem, že se osvědčí i při jejím zamlžování a rozmělňování. Něco podobného platí i o moci, ale k tomu se vrátím v dalším pokračování seriálu o demokracii.
neděle 26. srpna 2012
Pussy Riot - nový hit mediálních masérských salónů
Asi není třeba představovat. Děvčata, která si „vypůjčila“ pravoslavný chrám ke své protestní show, dostala 2 roky natvrdo. Západní svět protestuje, média si opět vychutnávají ruský autoritativní režim a neopomenou ztratit nějaké to kritické slovo o pravoslavné církvi. I našinci, který má k náboženství vlažný vztah a bojechtivá média bere s rezervou, může celá akce punkerek připadat jako hloupost a reakce církve a úřadů jako přehnané. Nicméně je potřeba podotknout několik věcí.
V prvé řadě je třeba říct, že jde o porušení vlastnických práv, protože chrám není nějakým územím nikoho, dokonce ani běžným veřejným prostorem. Pokud PR chtěli světu sdělit něco o svobodě, měly to učinit způsobem, který neporušuje vlastnická práva, protože vlastnictví je nutnou podmínkou jakékoliv další svobody. Způsob, jakým provedli svůj protest, pokud lze vůbec mluvit o protestu, značně devalvuje jeho obsah. Tak se alespoň celá věc jeví z pohledu "přirozeného" práva.
Je pravda, že ruský stát také není zářným příkladem zastánce vlastnických práv. Je také pravda, že pravoslavná církev má úzký vztah k Putinovu režimu a někteří její představitelé jsou bývalí důstojníci KGB. Ostatně pravoslaví bývalo vždy ruským státním náboženstvím. Na druhou stranu alespoň jedna z členek PR měla blízko k v podstatě anarchistickému uskupení Vojna nechvalně proslulému nechutnými výstupy proti establishmentu. Samotné PR zaůtočily spíš proti církvi a náboženství než proti režimu, čímž zřejmě chtěli ukázat, že se bouří proti jakékoliv autoritě a navázaly tak na tradice ruského anarchismu a nihilismu 19. století. Toho anarchismu, který si tak rád hrál s třaskavinami. Možná i z toho důvodu ruská justice sáhla k poměrně tvrdému trestu.
Rozsudek byl možná tvrdý, ale neřekl bych, že z toho má Putin bůhvíjakou radost. Velmoc proti třem bezbranným ženám, to není hezký mediální obraz. A vskutku, reakce západních médií, různých lidskoprávních aktivistů a politiků na sebe nenechala dlouho čekat. Přitom dvojí metr je až bolestně evidentní. Kdyby se podobný incident odehrál v synagoze, pravděpodobně by nás ta samá média informovala o fašistech a propagaci antisemitismu. Zdá se, že svoboda slova je vyhrazena zejména pro ty správné progresívní názory a svoboda vyznání zřejmě znamená především vytlačení tradičních církví z veřejného života.
S médii je ta potíž, že se už neprezentují jako oficiální stranický či sympatizující tisk či stanice. Novináři nyní předstírají jakýsi obecně lidský a apolitický pohled. Tento falešný humanismus ale není neutrální. Ve skutečnosti je dítkem západní marxistické a postmarxistické levice, která vždy bojovala proti konzervativním ortodoxním církvím. Proto mě nepřekvapuje podpora PR - jsou spolu takříkajíc na jedné lodi proti společnému nepříteli.
Umírněně liberální pohled například zde a pohled z druhé strany zde
V prvé řadě je třeba říct, že jde o porušení vlastnických práv, protože chrám není nějakým územím nikoho, dokonce ani běžným veřejným prostorem. Pokud PR chtěli světu sdělit něco o svobodě, měly to učinit způsobem, který neporušuje vlastnická práva, protože vlastnictví je nutnou podmínkou jakékoliv další svobody. Způsob, jakým provedli svůj protest, pokud lze vůbec mluvit o protestu, značně devalvuje jeho obsah. Tak se alespoň celá věc jeví z pohledu "přirozeného" práva.
Je pravda, že ruský stát také není zářným příkladem zastánce vlastnických práv. Je také pravda, že pravoslavná církev má úzký vztah k Putinovu režimu a někteří její představitelé jsou bývalí důstojníci KGB. Ostatně pravoslaví bývalo vždy ruským státním náboženstvím. Na druhou stranu alespoň jedna z členek PR měla blízko k v podstatě anarchistickému uskupení Vojna nechvalně proslulému nechutnými výstupy proti establishmentu. Samotné PR zaůtočily spíš proti církvi a náboženství než proti režimu, čímž zřejmě chtěli ukázat, že se bouří proti jakékoliv autoritě a navázaly tak na tradice ruského anarchismu a nihilismu 19. století. Toho anarchismu, který si tak rád hrál s třaskavinami. Možná i z toho důvodu ruská justice sáhla k poměrně tvrdému trestu.
Rozsudek byl možná tvrdý, ale neřekl bych, že z toho má Putin bůhvíjakou radost. Velmoc proti třem bezbranným ženám, to není hezký mediální obraz. A vskutku, reakce západních médií, různých lidskoprávních aktivistů a politiků na sebe nenechala dlouho čekat. Přitom dvojí metr je až bolestně evidentní. Kdyby se podobný incident odehrál v synagoze, pravděpodobně by nás ta samá média informovala o fašistech a propagaci antisemitismu. Zdá se, že svoboda slova je vyhrazena zejména pro ty správné progresívní názory a svoboda vyznání zřejmě znamená především vytlačení tradičních církví z veřejného života.
S médii je ta potíž, že se už neprezentují jako oficiální stranický či sympatizující tisk či stanice. Novináři nyní předstírají jakýsi obecně lidský a apolitický pohled. Tento falešný humanismus ale není neutrální. Ve skutečnosti je dítkem západní marxistické a postmarxistické levice, která vždy bojovala proti konzervativním ortodoxním církvím. Proto mě nepřekvapuje podpora PR - jsou spolu takříkajíc na jedné lodi proti společnému nepříteli.
Umírněně liberální pohled například zde a pohled z druhé strany zde
neděle 19. srpna 2012
Islámské jaro
Nedávno jsem tady psal (Demokratický mesianismus prof. Bednáře) o svých pochybnostech týkajících se údajných pozitivních výsledků tzv. arabských revolucí.
Doporučuji k přečtení článek Kolosální fiasko arabského jara na České pozici, který moje obavy do značné míry potvrzuje. Jde v podstatě o výtah z knihy Po arabském jaru. Jak islamisté unesli blízkovýchodní revoluce od Johna R. Bradleyho, britského novináře specializujího se na Blízký východ.
Znovu se ukazuje, že že svobodné volby nemusí vést k liberalizaci a autoritářský režim nemusí být vždy příčinou všeho zla. Navíc to vypadá, že Západ zřejmě hloupě dopomohl k vítězství islámských fundamentalistů. Na nějakou "Cairo Pride" to tedy nevypadá.
Znovu se ukazuje, že že svobodné volby nemusí vést k liberalizaci a autoritářský režim nemusí být vždy příčinou všeho zla. Navíc to vypadá, že Západ zřejmě hloupě dopomohl k vítězství islámských fundamentalistů. Na nějakou "Cairo Pride" to tedy nevypadá.
Zajímavá poznámka je na konci článku, kde autor uvažuje o monarchii jako o vhodné formě vlády pro arabský svět, protože monarchové, jak se zdá, zatím drží fundamentalisty na uzdě.
neděle 12. srpna 2012
IV. Demokracie z pohledu rakouské ekonomie
Profesor Hoppe, ekonom rakouské školy a sociolog v textu Politická ekonomie monarchie, demokracie a myšlenka přirozeného řádu ukazuje, proč je demokracie ekonomicky podřadná vůči monarchii. Kacířská myšlenka, chtělo by se říci. Vždyť přece každý školák ví, jak špatně se lidé měli za tyranie panovníků, šlechty a kléru a jak skvěle se naproti tomu mají dnes, za demokracie... Jenže věci většinou nebývají tak jednoznačné, jak se o nich učí ve školách, což leccos vypovídá o našem školství. Pokusím ve stručnosti vyložit sled úvah prof. Hoppeho. Podrobnější vysvětlení, včetně empirických dat z historie lze najít ve výše uvedeném odkazu.
Z mé předchozí úvahy o demokracii a liberalismu mimo jiné vylývá, že současná životní úroveň je výsledkem svobodně fungujícího tržního hospodářství, které ovšem nutně nevyžaduje demokracii. Tržní hospodářství vyžaduje pouze jediné - respekt k soukromému vlastnictví. Máme-li se dnes alespoň po stránce ekonomické relativně dobře, vděčíme za to kapitalismu a nikoliv demokracii.
Ale vraťme se ke srovnání demokracie a monarchie. Monarchii lze definovat jako vlastnictví vlády a vládního aparátu soukromým vlastníkem, tj. panovníkem a jeho rodinou. Naproti tomu demokracie znamená, že vládní aparát je ve veřejném vlastnictví a demokraticky zvolený politik je jeho dočasným správcem. Z teorie vyplývá (a minulá socialistická praxe to potvrzuje), že soukromý vlastník má tendenci starat se o svůj majetek daleko lépe než vlastník veřejný (kolektivní) prostřednictvím dočasných správců. Soukromý vlastník na rozdíl od dočasného správce totiž vlastní nejen současný příjem z vlastněného statku, nýbrž i jeho kapitálovou hodnotu. V praxi to znamená, že vlastním-li dům, mám užitek nejen z toho, že v něm bydlím (současný příjem), ale i z toho, že ho můžu prodat nebo odkázat svému potomstvu (kapitálová hodnota).
Co z toho plyne? Panovník bude mít větší tendenci se o svůj dům (= království, lid) lépe starat, méně ho zneužívat, vysávat a vykořisťovat své poddané a bude plánovat do vzdálenější budoucnosti tak, aby jeho majetek měl větší hodnotu. Naproti tomu demokratický politik jakožto dočasně zvolený správce se přirozeně bude snažit vytěžit maximum ze svého současného postavení, protože má pramalou jistotu, že bude do své funkce zvolen znovu. Navíc nevlastní kapitálovou hodnotu svého úřadu, nemůže ho prodat, ani odkázat dědicům, a proto má minimální zájem na jeho zachování, zmnožení a dlouhodobém plánování. Kdo bude víc zvyšovat daně a zadlužovat státní pokladnu? Koho lze snadněji zkorumpovat? Panovníka nebo demokratického politika?
Zhruba taková je základní logika věcí, které ale jsou v reálném světě poněkud komplikovanější. Historičtí panovníci nebyli vždy ideálními hospodáři a ne každý politik je zkorumpovaný. Nicméně historická data Hoppeho tezi spíše potvrzují. Např. výše zdanění prudce narůstá v demokratickém období, stejně tak úroková sazba.
Máme tedy zavrhnout demokracii a znovu zavést monarchii? To je otázka, které se pokusím dotknout v dalších příspěvcích. Nicméně na ni podle mého názoru neexistuje jednoznačná odpověď. Snad proto, že jde o pouhý mechanismus moci, který je v realitě "zabydlen" konkrétními lidmi, jejich charaktery a zájmy. Sám prof. Hoppe je libertarián, zastánce přirozeného řádu či, jak sám říká, společnosti soukromého práva. Pro něho je každá vláda násilím udržovaný monopol, který nemá ve svobodné společnosti co dělat. Na položenou otázku tedy odpovídá "ani demokracie, ale ani monarchie".
Z mé předchozí úvahy o demokracii a liberalismu mimo jiné vylývá, že současná životní úroveň je výsledkem svobodně fungujícího tržního hospodářství, které ovšem nutně nevyžaduje demokracii. Tržní hospodářství vyžaduje pouze jediné - respekt k soukromému vlastnictví. Máme-li se dnes alespoň po stránce ekonomické relativně dobře, vděčíme za to kapitalismu a nikoliv demokracii.
Ale vraťme se ke srovnání demokracie a monarchie. Monarchii lze definovat jako vlastnictví vlády a vládního aparátu soukromým vlastníkem, tj. panovníkem a jeho rodinou. Naproti tomu demokracie znamená, že vládní aparát je ve veřejném vlastnictví a demokraticky zvolený politik je jeho dočasným správcem. Z teorie vyplývá (a minulá socialistická praxe to potvrzuje), že soukromý vlastník má tendenci starat se o svůj majetek daleko lépe než vlastník veřejný (kolektivní) prostřednictvím dočasných správců. Soukromý vlastník na rozdíl od dočasného správce totiž vlastní nejen současný příjem z vlastněného statku, nýbrž i jeho kapitálovou hodnotu. V praxi to znamená, že vlastním-li dům, mám užitek nejen z toho, že v něm bydlím (současný příjem), ale i z toho, že ho můžu prodat nebo odkázat svému potomstvu (kapitálová hodnota).
Co z toho plyne? Panovník bude mít větší tendenci se o svůj dům (= království, lid) lépe starat, méně ho zneužívat, vysávat a vykořisťovat své poddané a bude plánovat do vzdálenější budoucnosti tak, aby jeho majetek měl větší hodnotu. Naproti tomu demokratický politik jakožto dočasně zvolený správce se přirozeně bude snažit vytěžit maximum ze svého současného postavení, protože má pramalou jistotu, že bude do své funkce zvolen znovu. Navíc nevlastní kapitálovou hodnotu svého úřadu, nemůže ho prodat, ani odkázat dědicům, a proto má minimální zájem na jeho zachování, zmnožení a dlouhodobém plánování. Kdo bude víc zvyšovat daně a zadlužovat státní pokladnu? Koho lze snadněji zkorumpovat? Panovníka nebo demokratického politika?
Zhruba taková je základní logika věcí, které ale jsou v reálném světě poněkud komplikovanější. Historičtí panovníci nebyli vždy ideálními hospodáři a ne každý politik je zkorumpovaný. Nicméně historická data Hoppeho tezi spíše potvrzují. Např. výše zdanění prudce narůstá v demokratickém období, stejně tak úroková sazba.
Máme tedy zavrhnout demokracii a znovu zavést monarchii? To je otázka, které se pokusím dotknout v dalších příspěvcích. Nicméně na ni podle mého názoru neexistuje jednoznačná odpověď. Snad proto, že jde o pouhý mechanismus moci, který je v realitě "zabydlen" konkrétními lidmi, jejich charaktery a zájmy. Sám prof. Hoppe je libertarián, zastánce přirozeného řádu či, jak sám říká, společnosti soukromého práva. Pro něho je každá vláda násilím udržovaný monopol, který nemá ve svobodné společnosti co dělat. Na položenou otázku tedy odpovídá "ani demokracie, ale ani monarchie".
neděle 5. srpna 2012
Všichni prezidentovi muži 2013
Dnes je to trochu delší, ale nezdálo se mi dobré dělat z toho román na pokračování. Toto je politicky zcela nekorektní a neobjektivní příručka voliče pro prezidentské volby 2013. Pokud by měl někdo dojem, že některému z kandidátů křivdím, může mít pravdu. Nesleduju do podrobna kariéry současných kandidátů, řídím se tím, co o sobě sdělují na svých webech, co jsem o nich a od nich slyšel nebo četl v médiích a svým vlastním dojmem a politickými názory, které jsou někde na pomezí libertariánství a konzervatismu.
Tomio Okamura
Tvář člověk samozřejmě zná z televize, ale netušil jsem, co chce jako politik prosazovat. Jak jsem se obával, pan Okamura se prezentuje jako "řešič problémů", tedy cosi jako úředník bez ideového zázemí, neposkvrněný hlubší úvahou a tedy bez jasného a konzistentního postoje. A navíc bez politických zkušeností. Jeho program do senátních voleb je slepenec hlavně socialistických hesel, jako je právo na práci, bezplatné zdravotnictví nebo majetková přiznání a populistických apelů na českou závist. Je smutná pravda, že části české veřejnosti, která se mylně považuje za praktickou, může podobný "politický instalatér" vyhovovat. Neznamená to, že z něj občas nevypadne dobrá myšlenka, ale ztratí se v balastu dalších názorů, vyzobaných často z protichůdných ideologií.
Verdikt: SPÍŠE NE
Táňa Fischerová
Je na wikipedii uvedena jako kandidátka za Klíčové hnutí, jehož program je vybudován na antroposofii Rudolfa Steinera a zřejmě i dalších utopistů, newageistů, ekologů, odpůrců globalizace apod. Koncepty, které toto hnutí propaguje, jsou z hlediska ekonomie dávno vyvrácené. Za všemi těmi hezkými slovy je bohužel zhoubná myšlenka, že stačí změnit myšlení a změní se i ekonomické zákonitosti; že se stačí zduchovnit a společnost bude najednou plná solidárních a spolupracujících lidiček, které si budou přemílat ty svoje šťastné myšlenky. Praktickým výsledkem těchto krásných teorií by byl v tom nejlepším případě družstevní fašismus.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Jan Fischer
Bývalý šéf ČSÚ, nakrátko i premiér, v současnosti viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Podle svých stránek se řídí hodnotami, ne ideologií. S jeho hodnotami nelze nesouhlasit, jsou to ty správné moderní hodnoty, přesně ty, které běžný člověk očekává, ale podávané nemastně a neslaně, skoro by se dalo říct impotentně. Fischer totiž není v žádném případě kontroverzní. Je politicky profesionálnější obdobou instalatéra Okamury. Fischer půjde na ruku všem silným hráčům, jako to dělal za svého premiérování. Bude integrovat, bude budovat Evropu, protože je to správné a on je slušný člověk na správném místě. A toho se obávám.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Ladislav Jakl
Rocker, milovník piva a kandidát za Svobodné. člověk, který naopak kontroverzní je, ale v dobrém slova smyslu. Možná někdy reaguje až příliš ostře a vede zbytečno válku s novináři, ale jeho názory, částečně konzervativní, částečně libertariánské považuju za zdravé. Kandidát, kterého podporuju.
Verdikt: ANO
Jiří Karas
Bývalý člen KDU-ČSL perzekuovaný komunistickým režimem a známý bojovník proti potratům. V současnoti český velvyslanec v Bělorusku a skutečný reprezentant konzervativní pravice, což je dnes poměrně vzácné. Nejsem příznivcem lidovců, ani katolík, ale s mnoha jeho názory jsem schopen se ztotožnit. Je jeden z mála, jehož postoje jsou jasné a konzistentní, vždy za nimi stál a má politické zkušenosti. Kandidaturu pana Karase podporuju.
Verdikt: ANO
Karel Schwarzenberg
Předsedu TOP09 a ministra zahraničních věcí asi netřeba představovat. Bohužel, jeho mikrospánky a silná slova do médií už občas trochu připomínají bonmoty a zálibu v becherovce Miloše Zemana. Nepomáhá mu, že šéfuje momentálně nepříliš populární straně v tandemu s "arcikokotem" (snad oficiální titul jeho kokotího srandaspolku) české politické scény Kalouskem. Topka má být údajně tradiční pravicová strana, ale její reálné působení je dost progresívní a levicové. Řekl bych, že náš dobrý kníže to má sice v paži, ale obávám se, že příliš dělá reálpolitiku a příliš dlouho se pohyboval v okolí Václava Havla a bursíkovců. Nicméně mám pro jeho osobu jistou slabost.
Verdikt: MOŽNÁ
Vladimír Dlouhý
O VD kolují historky, jak kdysi jako ministr průmyslu a obchodu "bral", ale to jsou jistě jenom ničím nepodložené báchorky. Každopádně jeho kariéra je úctyhodná. Že kdysi býval nejpopulárnějším českým politikem bych bral spíš jako mínus - znamená to pouze, že nikoho moc neurážel. VD se jeví jako pragmatik a na to někteří lidé slyší. Na svém webu nejprve vyjmenovává důvody, proč se hodí do funkce a pak čtenáře seznamuje se svou vizí. Vizí, která se zaobírá hlavně funkčností, ale už nesděluje, jak se této funkčnosti dobrat nebo na jakých principech by měla stát. Prostě další instalatér. Jakoby společnost byla jenom stroj, kde jde pouze o nastavení parametrů, nebo podnikatelský plán, jehož uskutečnění je otázkou dobrého "menedžmentu".
Verdikt: SPÍŠE NE
Jana Bobošíková
Suverenita, jejíž šéfkou Bobošíková je, budí dojem strany jednoho muže. Pardon, jedné ženy. Když člověk čte až příliš stručný program Suverenity (snad aby volič nemusel moc přemýšlet), málem by měl dojem, že jde o konzervativní stranu. Stačí ale sledovat aktuality a hned víme, na čem jsme. Zkušená mediální matadorka srší spravedlivým hněvem na všechny strany, tu nechce dálnici, támhle jí vadí církevní restituce apod. Existuje na to hezké české slovo - populismus. Suverenita ve skutečnosti hraje na mírnou formu nacionalismu - tradiční českou provinční nedůvěru a zaprděnost.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Miloš Zeman
Netřeba představovat dlouholetou stálici české politické scény. Prezident Zeman by vnesl na Hrad humor, považuje-li někdo jeho bonmoty a přednášky k novinářům za zvlášť vtipné. Studovat jeho program považuju za ztrátu času.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Jiří Dienstbier
Senátor za ČSSD. Působí poměrně sympatickým dojmem, ale je to figura své strany a ČSSD nepatří k mým oblíbeným. Že politické sympatie Dienstbierů patří spíš levici, bylo patrné už u Dienstbiera staršího. Dienstbier mladší vsadil na jistotu a přidal se k socialistům. Já ho zase přidávám do seznamu těch, které určitě volit nebudu.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Jan Švejnar
Profesor ekonomie na univerzitě Michigan. Kandidoval už v roce 2008, kdy ho navrhla ČSSD. Tehdy mu Respekt stranil proti Klausovi s tím, že Švejnar je uznávanější vzdělanec, víc publikuje atd. Pro mě jsou to spíš mínusové body, protože to znamená, že jde o mainstreamovou figuru, hájící nejspíš zájmy nějakých mezinárodních institucí, pravděpodobně finančních, integračně naladěných, kterým nevoněla Klausova konzervativní politika při jmenování úředníků ČNB a rezervovaný postoj této instituce. Můžeme děkovat Bohu a Klausovi, že se ČNB dosud chovala docela rozumně.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Zuzana Roithová
Europoslankyně kandidující za KDU-ČSL a také bývalá ministryně zdravotnictví. Působí na mě jako milá a distinguovaná dáma, ale neznám moc její politickou práci a její názory nejsou ani přímo konzervativní, ani přímo liberální, spíš tak trochu od každého něco. Obecné proklamace o důstojnosti a zodpovědnosti člověku mnoho neřeknou o tom, jak se dotyčný zachová v konkrétních situacích. Obávám se, že nevyhraněný člověk pravděpodobně spíš podlehne okolnostem. Jediná konkrétní informace z jejího programu se týká směřování do Evropy, což je důvod, proč ji podporovat nebudu.
Verdikt: SPÍŠE NE
Petr Cibulka
Předseda Pravého bloku, známý svými estébáckými seznamy a žalobou Havla. Snad by měl dostat medaili za vytrvalou snahu. Ale jinak na mě působí jako programový disident. Oprava, je to případ pro psychiatra. Na jeho webu jsem totiž narazil na nějaký text o Univerzální trojjediné církvi Vodnářského evangelia Ježíše Krista, Rudolfa Steinera a Řádu rytířů Jedi.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Přemysl Sobotka
Senátor za ODS. Ten chlap je nemastný, neslaný. Nic mi neříká. Nevzpomínám si na nic, co by udělal, ale to je spíš moje chyba, protože v senátu je už dost dlouho. Snad je to tím, že se o něm moc nemluví a že nepatří k novináři obletovaným hvězdám ODS. Budiž mu připsáno k dobru, že aspoň pozdržel podpis Lisabonské smlouvy (i když to možná byl jiný senátor, už se přesně nepamatuju). Nicméně ODS nevolím, takže nemám ani důvod volit pana Sobotku.
Verdikt: SPÍŠE NE
Vladimír Franz
Netoužím mít hlavu státu, které není vidět do obličeje. Ale budiž přejděme formu a podívejme se na obsah. VF je bezesporu inteligentní člověk, skladatel, pedagog, před revolucí pracoval s problémovou mládeží. Před uměleckými studii byl na právech, takže snad nemá "hlavu v oblacích". Nicméně nikde jsem nenarazil na to, jaké názory zastává a co by v konkrétních situacích dělal. Jeho vágní prohlášení, že prezident pouze zastřešuje, není zcela pravdivé. Prezident taky vetuje, jmenuje vedení ČNB nebo soudce Nejvyššího soudu. K otázce programu se staví umělecky rozšafně, že prý si věci mají diktovat tvar. Na kandidáta příliš avantgardní, ale hlavně nečitelný a bez politických zkušeností.
Verdikt: SPÍŠE NE
Tomáš Vandas
Předseda DSSS (dělnická strana sociální spravedlnosti - skutečně debilní název). Pohrobek Miroslava Sládka (bývalý člen Republikánů), populista propagující "popapulismus". Kdyby neproběhl soud kvůli zákazu DS, asi by po něm pes neštěk. Zkouší oživit dávno mrtvé verze socialismu, ale uniká mu, že ty současné jsou líbivější a úspěšnější. Podle mého soudu může oslovit maximálně pár zamindrákovaných učňů s uhrama a nepříliš vysokým IQ, kteří z toho ale časem vyrostou. Že má DSSS i dospělé voliče, si nedovedu vysvětlit jinak, než že někteří z toho bohužel asi nevyrostli.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Na samotnou přímou volbu prezidenta nemám vyhraněný názor, ale voleb se zúčastním, pokud moji kandidáti získají potřebný počet podpisů. Mými favority jsou Jiří Karas a Ladislav Jakl. Jsou to lidé, u kterých vím, co můžu očekávat, mají jasné a nekompromisní postoje, které jsou mi blízké, a navíc i politické zkušenosti, což platí zejména pro pana Karase.
(podpisové archy budu mít nějakou dobu u sebe, kdyby někdo z mého okolí náhodou zatoužil se politicky angažovat)
Tomio Okamura
Tvář člověk samozřejmě zná z televize, ale netušil jsem, co chce jako politik prosazovat. Jak jsem se obával, pan Okamura se prezentuje jako "řešič problémů", tedy cosi jako úředník bez ideového zázemí, neposkvrněný hlubší úvahou a tedy bez jasného a konzistentního postoje. A navíc bez politických zkušeností. Jeho program do senátních voleb je slepenec hlavně socialistických hesel, jako je právo na práci, bezplatné zdravotnictví nebo majetková přiznání a populistických apelů na českou závist. Je smutná pravda, že části české veřejnosti, která se mylně považuje za praktickou, může podobný "politický instalatér" vyhovovat. Neznamená to, že z něj občas nevypadne dobrá myšlenka, ale ztratí se v balastu dalších názorů, vyzobaných často z protichůdných ideologií.
Verdikt: SPÍŠE NE
Táňa Fischerová
Je na wikipedii uvedena jako kandidátka za Klíčové hnutí, jehož program je vybudován na antroposofii Rudolfa Steinera a zřejmě i dalších utopistů, newageistů, ekologů, odpůrců globalizace apod. Koncepty, které toto hnutí propaguje, jsou z hlediska ekonomie dávno vyvrácené. Za všemi těmi hezkými slovy je bohužel zhoubná myšlenka, že stačí změnit myšlení a změní se i ekonomické zákonitosti; že se stačí zduchovnit a společnost bude najednou plná solidárních a spolupracujících lidiček, které si budou přemílat ty svoje šťastné myšlenky. Praktickým výsledkem těchto krásných teorií by byl v tom nejlepším případě družstevní fašismus.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Jan Fischer
Bývalý šéf ČSÚ, nakrátko i premiér, v současnosti viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Podle svých stránek se řídí hodnotami, ne ideologií. S jeho hodnotami nelze nesouhlasit, jsou to ty správné moderní hodnoty, přesně ty, které běžný člověk očekává, ale podávané nemastně a neslaně, skoro by se dalo říct impotentně. Fischer totiž není v žádném případě kontroverzní. Je politicky profesionálnější obdobou instalatéra Okamury. Fischer půjde na ruku všem silným hráčům, jako to dělal za svého premiérování. Bude integrovat, bude budovat Evropu, protože je to správné a on je slušný člověk na správném místě. A toho se obávám.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Ladislav Jakl
Rocker, milovník piva a kandidát za Svobodné. člověk, který naopak kontroverzní je, ale v dobrém slova smyslu. Možná někdy reaguje až příliš ostře a vede zbytečno válku s novináři, ale jeho názory, částečně konzervativní, částečně libertariánské považuju za zdravé. Kandidát, kterého podporuju.
Verdikt: ANO
Jiří Karas
Bývalý člen KDU-ČSL perzekuovaný komunistickým režimem a známý bojovník proti potratům. V současnoti český velvyslanec v Bělorusku a skutečný reprezentant konzervativní pravice, což je dnes poměrně vzácné. Nejsem příznivcem lidovců, ani katolík, ale s mnoha jeho názory jsem schopen se ztotožnit. Je jeden z mála, jehož postoje jsou jasné a konzistentní, vždy za nimi stál a má politické zkušenosti. Kandidaturu pana Karase podporuju.
Verdikt: ANO
Karel Schwarzenberg
Předsedu TOP09 a ministra zahraničních věcí asi netřeba představovat. Bohužel, jeho mikrospánky a silná slova do médií už občas trochu připomínají bonmoty a zálibu v becherovce Miloše Zemana. Nepomáhá mu, že šéfuje momentálně nepříliš populární straně v tandemu s "arcikokotem" (snad oficiální titul jeho kokotího srandaspolku) české politické scény Kalouskem. Topka má být údajně tradiční pravicová strana, ale její reálné působení je dost progresívní a levicové. Řekl bych, že náš dobrý kníže to má sice v paži, ale obávám se, že příliš dělá reálpolitiku a příliš dlouho se pohyboval v okolí Václava Havla a bursíkovců. Nicméně mám pro jeho osobu jistou slabost.
Verdikt: MOŽNÁ
Vladimír Dlouhý
O VD kolují historky, jak kdysi jako ministr průmyslu a obchodu "bral", ale to jsou jistě jenom ničím nepodložené báchorky. Každopádně jeho kariéra je úctyhodná. Že kdysi býval nejpopulárnějším českým politikem bych bral spíš jako mínus - znamená to pouze, že nikoho moc neurážel. VD se jeví jako pragmatik a na to někteří lidé slyší. Na svém webu nejprve vyjmenovává důvody, proč se hodí do funkce a pak čtenáře seznamuje se svou vizí. Vizí, která se zaobírá hlavně funkčností, ale už nesděluje, jak se této funkčnosti dobrat nebo na jakých principech by měla stát. Prostě další instalatér. Jakoby společnost byla jenom stroj, kde jde pouze o nastavení parametrů, nebo podnikatelský plán, jehož uskutečnění je otázkou dobrého "menedžmentu".
Verdikt: SPÍŠE NE
Jana Bobošíková
Suverenita, jejíž šéfkou Bobošíková je, budí dojem strany jednoho muže. Pardon, jedné ženy. Když člověk čte až příliš stručný program Suverenity (snad aby volič nemusel moc přemýšlet), málem by měl dojem, že jde o konzervativní stranu. Stačí ale sledovat aktuality a hned víme, na čem jsme. Zkušená mediální matadorka srší spravedlivým hněvem na všechny strany, tu nechce dálnici, támhle jí vadí církevní restituce apod. Existuje na to hezké české slovo - populismus. Suverenita ve skutečnosti hraje na mírnou formu nacionalismu - tradiční českou provinční nedůvěru a zaprděnost.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Miloš Zeman
Netřeba představovat dlouholetou stálici české politické scény. Prezident Zeman by vnesl na Hrad humor, považuje-li někdo jeho bonmoty a přednášky k novinářům za zvlášť vtipné. Studovat jeho program považuju za ztrátu času.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Jiří Dienstbier
Senátor za ČSSD. Působí poměrně sympatickým dojmem, ale je to figura své strany a ČSSD nepatří k mým oblíbeným. Že politické sympatie Dienstbierů patří spíš levici, bylo patrné už u Dienstbiera staršího. Dienstbier mladší vsadil na jistotu a přidal se k socialistům. Já ho zase přidávám do seznamu těch, které určitě volit nebudu.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Jan Švejnar
Profesor ekonomie na univerzitě Michigan. Kandidoval už v roce 2008, kdy ho navrhla ČSSD. Tehdy mu Respekt stranil proti Klausovi s tím, že Švejnar je uznávanější vzdělanec, víc publikuje atd. Pro mě jsou to spíš mínusové body, protože to znamená, že jde o mainstreamovou figuru, hájící nejspíš zájmy nějakých mezinárodních institucí, pravděpodobně finančních, integračně naladěných, kterým nevoněla Klausova konzervativní politika při jmenování úředníků ČNB a rezervovaný postoj této instituce. Můžeme děkovat Bohu a Klausovi, že se ČNB dosud chovala docela rozumně.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Zuzana Roithová
Europoslankyně kandidující za KDU-ČSL a také bývalá ministryně zdravotnictví. Působí na mě jako milá a distinguovaná dáma, ale neznám moc její politickou práci a její názory nejsou ani přímo konzervativní, ani přímo liberální, spíš tak trochu od každého něco. Obecné proklamace o důstojnosti a zodpovědnosti člověku mnoho neřeknou o tom, jak se dotyčný zachová v konkrétních situacích. Obávám se, že nevyhraněný člověk pravděpodobně spíš podlehne okolnostem. Jediná konkrétní informace z jejího programu se týká směřování do Evropy, což je důvod, proč ji podporovat nebudu.
Verdikt: SPÍŠE NE
Petr Cibulka
Předseda Pravého bloku, známý svými estébáckými seznamy a žalobou Havla. Snad by měl dostat medaili za vytrvalou snahu. Ale jinak na mě působí jako programový disident. Oprava, je to případ pro psychiatra. Na jeho webu jsem totiž narazil na nějaký text o Univerzální trojjediné církvi Vodnářského evangelia Ježíše Krista, Rudolfa Steinera a Řádu rytířů Jedi.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Přemysl Sobotka
Senátor za ODS. Ten chlap je nemastný, neslaný. Nic mi neříká. Nevzpomínám si na nic, co by udělal, ale to je spíš moje chyba, protože v senátu je už dost dlouho. Snad je to tím, že se o něm moc nemluví a že nepatří k novináři obletovaným hvězdám ODS. Budiž mu připsáno k dobru, že aspoň pozdržel podpis Lisabonské smlouvy (i když to možná byl jiný senátor, už se přesně nepamatuju). Nicméně ODS nevolím, takže nemám ani důvod volit pana Sobotku.
Verdikt: SPÍŠE NE
Vladimír Franz
Netoužím mít hlavu státu, které není vidět do obličeje. Ale budiž přejděme formu a podívejme se na obsah. VF je bezesporu inteligentní člověk, skladatel, pedagog, před revolucí pracoval s problémovou mládeží. Před uměleckými studii byl na právech, takže snad nemá "hlavu v oblacích". Nicméně nikde jsem nenarazil na to, jaké názory zastává a co by v konkrétních situacích dělal. Jeho vágní prohlášení, že prezident pouze zastřešuje, není zcela pravdivé. Prezident taky vetuje, jmenuje vedení ČNB nebo soudce Nejvyššího soudu. K otázce programu se staví umělecky rozšafně, že prý si věci mají diktovat tvar. Na kandidáta příliš avantgardní, ale hlavně nečitelný a bez politických zkušeností.
Verdikt: SPÍŠE NE
Tomáš Vandas
Předseda DSSS (dělnická strana sociální spravedlnosti - skutečně debilní název). Pohrobek Miroslava Sládka (bývalý člen Republikánů), populista propagující "popapulismus". Kdyby neproběhl soud kvůli zákazu DS, asi by po něm pes neštěk. Zkouší oživit dávno mrtvé verze socialismu, ale uniká mu, že ty současné jsou líbivější a úspěšnější. Podle mého soudu může oslovit maximálně pár zamindrákovaných učňů s uhrama a nepříliš vysokým IQ, kteří z toho ale časem vyrostou. Že má DSSS i dospělé voliče, si nedovedu vysvětlit jinak, než že někteří z toho bohužel asi nevyrostli.
Verdikt: ANI NÁHODOU
Na samotnou přímou volbu prezidenta nemám vyhraněný názor, ale voleb se zúčastním, pokud moji kandidáti získají potřebný počet podpisů. Mými favority jsou Jiří Karas a Ladislav Jakl. Jsou to lidé, u kterých vím, co můžu očekávat, mají jasné a nekompromisní postoje, které jsou mi blízké, a navíc i politické zkušenosti, což platí zejména pro pana Karase.
(podpisové archy budu mít nějakou dobu u sebe, kdyby někdo z mého okolí náhodou zatoužil se politicky angažovat)
pondělí 23. července 2012
III. Demokracie a totalita
Jak bylo řečeno v minulé části, demokracie zdaleka nemusí být liberální. Demokracie prostě znamená vládu většiny, nic víc.
Z historie víme, že starověké demokracie často končily jako tyranie. Římský císař byl tyran spíš než monarcha ve středověkém slova smyslu. Tyrani či monarchové vládnou autoritativně, což ale nemusí nutně znamenat totalitu. Autoritativnost vládce bývá problém nejvíc pro ty, kteří jsou mu nejblíž, na běžného občana nemusí vůbec doléhat. Naproti tomu totalitní vláda ovlivňuje a všelijak reguluje každodenní život obyčejného člověka mnohem více. Totalitní režimy 20. století zasahovaly do života lidí víc než středověké nebo osvícenské absolutní či konstituční monarchie. I my si od současného demokratického režimu necháme líbit víc, než kvůli čemu došlo k americké válce za nezávislost, a nebude to jen tím, že mnoho z nás má stále v krvi totalitní komunistickou výchovu.
Směřuje tedy demokracie nutně k totalitě? Nevím, zda nutně, ale současný systém k totalitě podle mého názoru směřuje, protože směřuje k socialismu, jak už bylo řečeno. Možná to nebude tupý bolševismus, ale tzv. třetí cesta čili jeho sociálně demokratická verze. Tato třetí cesta také vede k bankrotu, jenom pomaleji. Zato to bude bankrot, ze kterého se budeme vzpamatovávat déle, protože se bude tvrdit, že o bankrot nejde (jako dnes v případě Řecka, Španělska a dalších zemí). Stejně tak se tvrdí a bude tvrdit, že žijeme ve svobodné společnosti, ačkoliv "Big Brother" opět získává zpět ztracenou půdu. Totalitní tendence současného welfare state skvěle popsal Alexis de Tocqueville někdy kolem roku 1830 (anglický text zde).
Existují vyjímky - USA a Švýcarsko. Zde demokracie fungují už poměrně dlouhou dobu, aniž by zatím došlo k zavedení socialismu. Nicméně v USA dochází k posunu doleva už celé století a přímá zkušenost s tzv. "válečným socialismem" z dob prezidentů Wilsona a Roosevelta tam také je. Švýcarsko je země vskutku vyjímečná. Jeho obyvatelé si snad díky své poloze, velikosti a národní mentalitě do značné míry uvědomují, že musí zůstat konkurenceschopní a že nesmí vyhazovat peníze jen tak do luftu, a zřejmě proto zde nedošlo ke schválení štědrých sociálních programů a podobných nesmyslů. Švýcarské mentalitě zřejmě vyhovuje i tzv. přímá demokracie. Nedávno v referendu odmítli alespoň některé věci, které by podle mého soudu český národ radostně přijal. I proto mám výhrady proti přímé demokracii u nás.
Ale možná nás podceňuju. Dá se totiž říci, že přímá demokracie ve Švýcarsku funguje jako doplněk a omezení demokracie nepřímé, zastupitelské. Možná by bylo něco podobného zapotřebí i u nás, protože moc je zde příliš soustředěna v rukách politických stran. Ještě lepší mechanismus podle mého soudu poskytuje lichtenštejnský model, ale o tom zase někdy příště.
Z historie víme, že starověké demokracie často končily jako tyranie. Římský císař byl tyran spíš než monarcha ve středověkém slova smyslu. Tyrani či monarchové vládnou autoritativně, což ale nemusí nutně znamenat totalitu. Autoritativnost vládce bývá problém nejvíc pro ty, kteří jsou mu nejblíž, na běžného občana nemusí vůbec doléhat. Naproti tomu totalitní vláda ovlivňuje a všelijak reguluje každodenní život obyčejného člověka mnohem více. Totalitní režimy 20. století zasahovaly do života lidí víc než středověké nebo osvícenské absolutní či konstituční monarchie. I my si od současného demokratického režimu necháme líbit víc, než kvůli čemu došlo k americké válce za nezávislost, a nebude to jen tím, že mnoho z nás má stále v krvi totalitní komunistickou výchovu.
Směřuje tedy demokracie nutně k totalitě? Nevím, zda nutně, ale současný systém k totalitě podle mého názoru směřuje, protože směřuje k socialismu, jak už bylo řečeno. Možná to nebude tupý bolševismus, ale tzv. třetí cesta čili jeho sociálně demokratická verze. Tato třetí cesta také vede k bankrotu, jenom pomaleji. Zato to bude bankrot, ze kterého se budeme vzpamatovávat déle, protože se bude tvrdit, že o bankrot nejde (jako dnes v případě Řecka, Španělska a dalších zemí). Stejně tak se tvrdí a bude tvrdit, že žijeme ve svobodné společnosti, ačkoliv "Big Brother" opět získává zpět ztracenou půdu. Totalitní tendence současného welfare state skvěle popsal Alexis de Tocqueville někdy kolem roku 1830 (anglický text zde).
Existují vyjímky - USA a Švýcarsko. Zde demokracie fungují už poměrně dlouhou dobu, aniž by zatím došlo k zavedení socialismu. Nicméně v USA dochází k posunu doleva už celé století a přímá zkušenost s tzv. "válečným socialismem" z dob prezidentů Wilsona a Roosevelta tam také je. Švýcarsko je země vskutku vyjímečná. Jeho obyvatelé si snad díky své poloze, velikosti a národní mentalitě do značné míry uvědomují, že musí zůstat konkurenceschopní a že nesmí vyhazovat peníze jen tak do luftu, a zřejmě proto zde nedošlo ke schválení štědrých sociálních programů a podobných nesmyslů. Švýcarské mentalitě zřejmě vyhovuje i tzv. přímá demokracie. Nedávno v referendu odmítli alespoň některé věci, které by podle mého soudu český národ radostně přijal. I proto mám výhrady proti přímé demokracii u nás.
Ale možná nás podceňuju. Dá se totiž říci, že přímá demokracie ve Švýcarsku funguje jako doplněk a omezení demokracie nepřímé, zastupitelské. Možná by bylo něco podobného zapotřebí i u nás, protože moc je zde příliš soustředěna v rukách politických stran. Ještě lepší mechanismus podle mého soudu poskytuje lichtenštejnský model, ale o tom zase někdy příště.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)