Od konce druhé světové války uplynulo 67 let. Určitě je co slavit, ale není od věci si připomenout stinné stránky tehdejších událostí.
O Američanech je známo, že mají chatrné zeměpisné znalosti. Je vtipné se dozvědět od svého amerického známého, jinak velmi inteligentního člověka, že Praha leží v Jugoslávii a že tam nedávno byla válka. Humor se ale vytrácí v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že USA podstatným způsobem už celé století ovlivňují evropské a světové dění a přehmaty, kterých se přitom dopouštějí, vyplývají často z neznalosti geografie, historie a psychologie národů, do jejichž osudů zasahují.
Vstup USA na světovou politickou scénu v roce 1917 nepříznivě ovlivnil poválečné uspořádání, které bylo jednou z hlavních příčin nástupu nacismu a vypuknutí druhé světové války. Wilsonova doktrína "make the world safe for democracy" je podstatou americké zahraniční politiky dodnes. To by nebylo až tak zlé, kdyby tato politika nevedla v mnoha případech k pravému opaku toho, co má být jejím výsledkem.
Asi nejhorším následkem druhé světové války bylo také poválečné uspořádání, dohodnuté na konferencích v Jaltě, Teheránu a Postupimi. Došlo k překreslení map, rozsáhlá území východní a střední Evropy se dostala pod kontrolu Sovětů a mnoho milionů lidí, především Němců (včetně Sudetských) a Poláků bylo přesídleno - akce, která se neobešla bez utrpení. Výsledkem byla železná opona a čtyřicetiletá nadvláda komunismu ve východní Evropě.
Existují důvody domnívat se, že tomu tak nemuselo být. Čtyřicátá léta v Americe (tzv. rudá dekáda) se nesla ve znamení obdivu vůči Sovětskému Svazu, komunismu a levicovým myšlenkám vůbec. Roosevelt sám měl levicové sklony a obdivoval Stalina, ačkoliv věděl, co se v SSSR dělo. Americká levice, která bohužel měla silné zastoupení v zahraniční politice, trpěla představou, že Stalinův teror je pouze přechodná fáze, že režim se bude postupně "demokratizovat" a že rozšíření vlivu Sovětů bude znamenat rozšíření "pokrokových" socialistických myšlenek. To se bohužel také stalo. Stalin vítal myšlenku šíření demokracie, protože už Engels psal, že demokracie je potřebná platforma pro nastolení diktatury proletariátu.
Roosevelt s Churchillem šli tedy Stalinovi víceméně na ruku. Jeden levicový idealista, druhý cynik. Rooseveltovi chybělo potřebné vzdělání, jazyková vybavenost a také schopnost představit si, že v jiných částech světa lidé uvažují jinak než typický Američan. Churchillovi byl osud "východňarů" nejspíš ukradený. Sám byl původně liberálem, chráněncem Lloyda George (jednoho z tvůrců Versailleského systému) a teprve později přešel ke konzervativcům. Bůhví, kudy by se dějiny ubíraly, kdyby na místě těchto mužů byl někdo jiný. Mohlo to samozřejmě být i horší.
Některé činy Spojenců ovšem zavánějí něčím horším, než je pouhý šlendrián. Britská tajná služba údajně věděla o chystaném útoku na Pearl Harbor, a dost možná i Washington. Při bombardování Drážďan zahynulo víc jak 100 tisíc civilistů. Nebyl to žádný strategický cíl, údajně chtěl Churchill pouze demonstrovat sílu Spojenců Stalinovi. Jaderný útok na Hirošimu a Nagasaki byl podobnou demonstrací síly, bohužel opět na civilním obyvatelstvu. Snaha demoralizovat Japonce a donutit je ke kapitulaci by zněla jako věrohodné vysvětlení, kdyby Japonsko už předtím nežádalo o mírová jednání prostřednictvím papeže.
Cílem Spojenců ovšem byla bezpodmínečná kapitulace, a to i v případě Německa. Možná by byla válka kratší, kdyby Spojenci přistoupili na nabídku vyjednávání ze strany generálů wehrmachtu, jejichž cílem bylo odstranit Hitlera a zachránit Německo. Ale propagandou rozdmýchané vášně veřejnosti a svaté tažení pokroku proti tmářství muselo věc dotáhnout do totálního konce. I takový může být charakter válek demokratické éry...
...a pro dnešek už dost historie.
(čerpáno z E. von Kuehnelt-Leddihn, Levicové smýšlení a G. Radnitzky, "Is Democracy More Peaceful than other Forms of Government" v H. H. Hoppe, The Myth of National Defense)
Žádné komentáře:
Okomentovat