Sněhurka a lovec

Jak jsem předtím chválil, tak teď musím hanět. Sněhurka je pokus, jak z pohádky pro malé děti udělat pohádku pro teenagery. Dělá se to tak, že se přidá trocha akce, ale bez krve, náznaky vztahů a sexu, samozřejmě bez nahoty, a trocha středověké rytírny v hollywoodském stylu. Komediální vložku tohoto nezdařeného pásma obstará kdo jiný než trpaslíci.

Sněhurka je dcerou ovdovělého krále, kterého úkladně zavraždí jeho nová žena mstící za utrpěná bezpráví ze strany jiných mužů. Jako mocná čarodějka společně se svým vypečeným bratrem dobývá a zotročuje jedno království za druhým - samozřejmě svou krásou, ale i svou armádou. Sněhurka je jako dítě uvržena do žaláře, odkud vyjde jako dospělá. Těžko říct, proč vlastně byla ušetřena. Macecha se až v její dospělosti od ducha kouzelného zrcadla - vypadá jako chlap se zlatě tekutým prostěradlem přes hlavu - dozví, že je Sněhurka krásnější než ona a že její živé srdce jí zajistí nesmrtelnost a věčnou krásu. Sněhurka uprchne do temného lesa, zjevně inspirovaného Fangornem z Pána prstenů, kde zřejmě podlehne omamnému vlivu jedů vypouštěných podivnými houbami. Zlá královna najme lovce, který ji má v tom lese najít, ale ten ji zachrání, zabije přitom pár zloduchů a dále ji doprovází na její mystické cestě.

To není legrace. Ukáže se totiž, že Sněhurka je požehnáním pro zemi i její obyvatele. V její blízkosti se příroda, lidé i trpaslíci uzdravují, dokonce potká i magického jelena, vykradeného z Princezny Mononoke. Věci se sice zkomplikují, lovec má opět práci a EkoSněhurka prožije mystickou smrt, jak se sluší a patří na správnou new age duchovní cestu. Ale probudí se jako Johanka z Arku, aby vedla útok proti bezbožné, nebo lépe sebezbožněné královně za pomoci odbojného pána a hrstky jeho statečných rytířů. A ovšemže i trpaslíků. Země duní pod kopyty obrněných koní a EkoSněhurka z Arku v brnění zkříží svůj meč s královražednou macechou ve velkolepém finále.

Možná jsem toho prozradil příliš, ale zdaleka nikoliv všechno. I na otrávené jablko dojde. Zajímavý mohl být nápad udělat Sněhurku skutečně pro dospělé, soustředit se na některé linie příběhu a jít trochu do hloubky. Místo toho vznikl galimatyáš, pejskokočičkovský dort, kde muselo být něco z oblíbených moderních mýtů (Pán prstenů, Princezna Mononoke, Avatar) a nepostradatelných klišé (o sobě pochybující tragédií stižený hrdina, mystická Sněhurka amazonka, padouch smrtí vysvobozený ze svého padoušství) atd. Twilightová, herecky nepříliš zdatná Kristen Stewart si roli princezny evidentně užívá. Nedivím se. Řekl bych, že je to vděčná role. Charlize Theron jako královna macecha se snaží seč jí scénář dovolí, ale poněkud přiblblý příběh to nezachrání.

Slovy klasika: Ano, film příjemně rychle "odsejpá", ale příště bych se raději podíval na klasickou Disneyho Sněhurku.

P.S. Divně na mě působily evidentně křesťanské kostely s rozetou, ale bez kříže. Přitom Sněhurka se modlila otčenáš. Tak nevím, snad je to zase nějaká nová hollywoodská antidiskriminační kvóta, nezobrazovat náboženské symboly, aby se necítili stoupenci jiných náboženství ukřivděni.

Královská aféra

Nedávno jsem měl to štěstí shlédnout dánsko-švédský film Královská aféra, historické drama, kde se rovina osobní, milostná prolíná s rovinou politickou a dalo by se říci i filozofickou. Příběh se odehrává v 18. století v Dánsku za vlády duševně ne zcela zdravého krále Kristiána VII., který pojme za manželku anglickou princeznu Karolinu Matyldu Hannoverskou. Jde o předem sjednaný politický sňatek, jak bylo v té době mezi panovnickými rody obvyklé. Na první pohled vděčné téma sňarků dohodnutých rodiči zde naštěstí posloužilo pouze jako výchozí bod a nebyl na něj kladen takový důraz jako třeba v poněkud melodramatické Vévodkyni.

Realita tehdejšího Dánska, proti osvícenecké Británii líčeného značně konzervativně, působila na mladou královnu jako studená sprcha. Svou roli v tom sehrálo i nevypočitatelné chování krále, kterého v otázkách správy země v podstatě zastupovala státní rada. Karolina Matylda musela snášet nejen cenzuru (byly jí odebrány zakázané knihy), ale i promiskuitní sklony a nepříliš vybrané chování (mírně řečeno) svého zřejmě schizofrenií trpícího chotě. Nebylo divu, že se královna zamilovala do králova charismatického osobního lékaře německého původu dr. Strunsee. Situace se stala ještě komplikovanější díky faktu, že dr. Strunsee byl volnomyšlenkář, obdivovatel Voltaira a Rousseaua, ateista a měl mimořádný vliv na krále, který ho dokonce jmenoval státním radou...

Nebudu prozrazovat více, byť jde o poměrně známou kapitolu dánských dějin. Filmařům se totiž podařilo ztvárnit tragiku příběhu "decentně", bez zbytečné řvavosti či sentimentality. Dokonce ani postavy a jejich motivace nebyly tak jednoznačně kladné či záporné, jak by se mohlo z předchozího odstavce zdát, takže se divácké sympatie k jednotlivým postavám mohou měnit. Filozoficky jde o spor mezi tradiční konzervativní linií a nastupujícím liberalismem a ačkoliv tvůrci straní liberálním reformám, vnímají alespoň některé rozpory s nimi spojené, takže je divák naštěstí ušetřen nekritické adorace pokroku (téma, které mě zajímá a budu se mu tady na blogu ještě věnovat). Ačkoliv se film dotýká i tématu moci a spravedlnosti, nesklouzává ke kultu hrdiny (osobnosti?), tak typickému pro historické filmy Ridleyho Scotta či Olivera Stonea.

Za zmínku snad ještě stojí, že snímek byl natáčen i u nás.

Co se stalo s českým fotbalem?

Český tým má za sebou první zápas na Euro 2012, ve kterém nás Rusové rozstříleli 4:1. To je poměrně tristní výsledek, ale hůř na mě působil styl, jakým jsme zápas odehráli. Ruské góly byly výsledkem opakovaného selhávání v obraně, do které ruští hráči pronikali až děsivě snadno - nikdo by se nemohl divit, kdybychom dostali 7 nebo 8 gólů. Ještě horší to bylo v útoku, kde jsme se kromě Pilařova gólu na nic kloudného nezmohli a v podstatě jsme se s míčem jen tak plácali. Začátek prvního a druhého poločasu, kdy to zdánlivě vypadalo, že držíme se soupeřem krok, ve skutečnosti znamenal pouhé zvolnění tempa na straně Rusů, případně jejich pozorné bránění.

Náš výkon v útoku lze těžko nazvat jinak než impotencí. Rád bych věřil tomu, že to byl důsledek vynikající ruské obrany, ale to bych předtím nesměl vidět několik kvalifikačních zápasů naší reprezentace (byť zdaleka ne všechny, protože fotbal nijak pozorně nesleduju), na které se nedalo moc koukat, ani když jsme vyhrávali. Co se stalo se sympatickým útočným herním stylem českého fotbalu, jehož éra zřejmě vyvrcholila na evropském šampionátu, kde nás nakonec vyřadili Řekové? Nezískali jsme sice medaili, ale na výkon českého týmu se aspoň dalo koukat. Nemáme už snad tak dobré hráče jako tehdy?

Nemyslím si. Spíš bych si čistě laicky tipnul na trenéra. Vzhledem k nepřesvědčivým výkonům v kvalifikaci se pod Bílkem houpala židle až do chvíle, kdy jsme se s odřenýma ušima dostali na Euro. Proto jsem nečekal žádné zázraky a předzápasové mediální poplácávání se po zádech a nemístný optimismus jsem nebral nijak vážně. Přesto jsem byl zklamán. Uvidíme, co bude dál, ale očekávám, že po základní skupině nejspíš pojedeme domů. Pokud to zároveň bude konec angažmá Bílka, nebudu se zlobit, protože nijak neobdivuju styl hry, který nároďáku naordinoval.

Jsou "náckové" a "fašouni" extrémní pravice?

Ve sdělovacích prostředcích se o nacistech a fašistech hovoří jako o extrémní pravici, zatímco komunisté jsou považováni za extrémní levici. Populární představa politického spektra vypadá tak, že existuje jakýsi politický střed, od kterého se lze odchýlit "napravo" nebo "nalevo". Čím větší odchylka, tím větší extrém, kterému by se měl slušný a spořádaný občan vyhnout. Tento koncept vyhovuje českému člověku, který extrémy nerad a chtěl by vyzrát nad realitou tím, že si z každé ideologie vezme jen to, co mu vyhovuje. Tak snadno se ovšem realita obelstít nedá.

Pokud už chceme používat dělení na pravici a levici, je potřeba si vyjasnit základní pojmy. Pravice představuje individualismus, personalismus, osobní svobodu a minimální stát. Mezi pravicové se dají zařadit strany konzervativního, liberálního a libertariánského charakteru. Nejvíc "vpravo" jsou pak anarchisté, kteří nechtějí žádnou vládu, žádný stát.

Naproti tomu levice nadřazuje kolektivní individuálnímu, mocensky prosazuje rovnostářství a solidaritu, což vyžaduje centralizaci a posílení státní moci. Socialisté a komunisté jsou nejtypičtějšími představiteli levice. Nacisté čili národní socialisté (Paroubek si snad musí dělat legraci, když nazval svou novou stranu "národní socialisté", ačkoliv historicky není přerod sociálního demokrata v národního socialistu nic překvapivého) mají podobné cíle, pouze v rámci národa či rasy, a proto patří také k levici. O fašistech se dá říci totéž s tím rozdílem, že jejich socialismus není postaven na rasové otázce.

Možná někoho zarazilo, že nezmiňuju strany politického středu. Podle mého soudu žádný takový střed není. Jak bylo řečeno v úvodu, idea středu je jen myšlenkový galimatyáš a politická alchymie. Levicová a pravicová politika se navzájem vylučují. V reálném politickém životě sice existují strany, které se takto definují, ale to jsou pouze pomatenci, kteří se snaží spojit nespojitelné, nebo častěji populističtí pragmatici typu Víta Bárty, kteří vykřikují momentálně populární hesla, aby získali politické body.

Ačkoliv je uvedené schéma politické scény je poněkud zjednodušené, podle mého názoru mnohem lépe vystihuje podstatu věci.

Je taky třeba mít na paměti, že nezáleží na tom, co o sobě strana tvrdí, nýbrž co dělá. Současná politika vládní koalice (zvyšování daní a rozpočtových výdajů, podvolování se požadavkům EU) je spíše levicová a řadí tak ODS a TOP 09 mezi levicové strany.