Církevní restituce očima pana Payneho

Pan Jiří Payne, místopředseda Strany svobodných občanů se negativně dívá na církevní restituce. To není v českých poměrech nic překvapivého. Používá však poněkud zvláštní argumentaci, která zní – jak to jen říct – jako řeč politika nebo snad přímo marxisty? Na jedné straně pan Payne předepisuje církvím jak se mají (podle něj) chovat, čímž se jim jako pragmatik skrytě vysmívá, protože tak hloupě a proti "přirozenosti" se nikdo chovat nemůže, a vzápětí jim předhodí církevní restituce jako doklad toho, že se tak skutečně nechovají, aby je mohl v závěru morálně zcela odsoudit.

V úvodu svého článku se totiž snaží čtenáře přesvědčit, že církev má být chudá a že má pomáhat nést utrpení pronásledovaným lidem. Prý to tvrdil Kristus, mistr Jan za to skončil na hranici a že se kvůli tomu vedly války. Aniž by se chtěl pouštět do teologických sporů, nepovažuju tento argument za přesvědčivý a už vůbec ne za relevantní z hlediska navrácení majetku a nápravy křivd. Církve prostě majetek měly a byl jim násilně odebrán.

Dalším argumentem pana Payneho má být fakt, že podnikatelům byl majetek odebrán úplně (znárodněn) a nikdo jim nic nevrátil. To je sice smutné, ale co s tím mají církevní restituce? Argument „Pepa nedostal, ty bys neměl dostat taky“ připomíná bolševické „drž hubu a krok“. Mnoho lidí dostalo zpět svůj majetek v restitucích, které měly být alespoň částečnou nápravou komunistických křivd. Proč by neměl být zčásti vrácen církvím či přesněji konkrétním církevním právnickým osobám (farnostem, klášterům atd.)? Payne tvrdí, že církev „předběhla“ ty, kteří si to prý zasloužili víc, a my, občané si budeme muset utrhnout od huby, protože ukradený majetek už jsme „projedli“. Jenže církve si majetek nevrací, to dělá stát (politici). Výtka by tedy měla směřovat vůči nim. A nechápu, jak jsme mohli projíst nemovitý majetek, který tvoří větší část vyrovnání státu s církvemi, když ten majetek stále existuje a bude církvím navrácen.

Církev má dostat zpátky část z nemovitého majetku v celkové hodnotě asi 134 miliard (viz zde a zde), který jí byl po únoru 48 sebrán a který dosud vlastní stát, tedy nikoliv obce, města atd. To, že se stát vzdá "svého" majetku ve prospěch církve, tedy soukromé organizace, by měl pan Payne jakožto liberál vítat. Navíc majetky, které byly ukradeny, nelze považovat za vlastnictví státu, tedy obrazně nás všech. Jiná věc je odškodnění za nevrácený majetek, které jí bude hrazeno ze státního rozpočtu. Tady skutečně lze tvrdit, že to bude daňového poplatníka něco stát. Jedná se o poměrně vysokou částku 59 miliard, která ale má být postupně vyplácena v rozmezí 30 let. Protože zatím nedošlo k odluce státu a církví, což má být hlavním cílem církevních restitucí, tak status quo znamená, že stát bude církve i nadále částečně financovat. Takže ty peníze by tam z valné části stejně skončily. Ale pan Payne by asi raději viděl, aby došlo k odluce bez náhrady. Stát přeci nemá peněz nazbyt a nejde jen tak rozdávat, co se poctivě nakradlo... Nicméně osobně jsem pro získání peněz na odškodné prodejem dalšího státního majetku a nikoliv výběrem daní.

Závěrečné absurdní odstavce, které popisují odluku církve od státu jak podle Orwella, nechám bez komentáře. Je s podivem, když liberální politik kritizuje církve a další náboženské společnosti za to, že nechtějí být dále financovány státem dle prastarého komunistického zákona a že ke své finanční samostatnosti požadují alespoň část majetku, především nemovitého, který jim byl ukraden. Proto spíš vnímám tento Payneho text jako apel na závistivost českého člověka a tradiční liberální útok proti církvím. Chápu, že se politik potřebuje svézt na vlně momentálních proticírkevních nálad, ale zajímalo by mě, zda si pamatuje historické lekce o tom, k čemu vždy vedlo politické zneužívání lidské závisti.

I. Demokratické iluze

Jak jsem tady na blogu už dříve naznačil, chci se zde formou miniseriálu zabývat problémy demokracie. Neznamená to, že bych demokracii šmahem odsuzoval, ale při současné bezmezné víře v její samospásnost a dokonalost je dobré upozornit na úskalí a stinné stránky demokracie v její současné podobě. Nepůjde o nijak nové nebo revoluční myšlenky, protože vše podstatné vyslovil už Aristoteles a po něm mnozí další. Jenom se o tom příliš nemluví.

Demokracie prý znamená, že si vládneme sami. To je omyl.

V České republice je skoro 8,5 milionu registrovaných voličů. Když jich k volebním urnám přijde 5 milionů (což znamená necelých 60%), má můj hlas hodnotu  jedné pětimilióntiny, což je prakticky totéž, jakoby neměl hodnotu vůbec žádnou. To se týká hlavně voleb do sněmovny. V komunálu může mít můj hlas větší hodnotu, zejména pokud jde o malou obec.

Další problém je, že se hlasování řídí principem jeden člověk, jeden hlas. Má ale stejnou hodnotu názor zločince jako, dejme tomu, univerzitního profesora? Nebo má o veřejných penězích rozhodovat stejnou měrou osoba z těchto peněz vyplácená jako daňový poplatník? Nebo je sedmnáctiletý člověk neschopen rozhodovat ve volbách, zatímco osmnáctiletý už ano?

A nakonec tu je problém současného stranického systému. Co se navenek tváří jako politická soutěž, je spíš klub vyvolených, kteří jsou chráněni jednak 5% hranicí vstupu do sněmovny a jednak penězi nejrůznějších organizovaných, především podnikatelských skupin. Naděje, že tito lidé mezi sebe vpustí někoho, kdo s nimi nepotáhne za jeden provaz, nebo že budou voliči "odstaveni" od moci, je spíš teoretická. Navzdory vymoženostem typu "kroužkování" je běžný volič součástí neorganizované masy jednotlivců, které lze poměrně snadno ovlivnit. Je politickou skutečností ČR, že reálná moc nad desetimilionovým národem je v rukou "elity" čítající maximálně několik desítek tisích lidí. Vyjma komunistů se totiž žádná z politických stran nemůže pyšnit skutečně masovou členskou základnou.

Takže kdo nám to vlastně vládne? Jsme to opravdu my sami?

Demokratický mesianismus profesora Bednáře

Chtěl bych reagovat na článek prof. Bednáře Dějinný význam arabských revolucí naší doby, který vyšel na webu Svobodných, jejichž místopředsedou prof. Bednář je. Takzvaně prodemokratické revoluce v Tunisku, Libyi a Egyptě vidí prof. Bednář pozitivně jako pokračování vítězství světových demokrarických sil, které začalo vítězstvím Dohody v První světové válce podporované americkou intervencí v duchu Wilsonova "make the world safe for democracy".  Evropská situace té doby ovšem nebyla zdaleka tak jednoznačná. Revizionističtí historikové tvrdí, že Německé a Rakouské císařství nebyly jedinými a absolutními strůjci a udržovateli konfliktu a státy Dohody nebyly nevinnými oběťmi. Dívat se na tento konflikt optikou boje mezi demokracií a pokrokem na jdné straně a autoritářstvím a zpátečnictvím na straně druhé je opravdu hodně zjednodušující pohled.

Něco podobného lze říct i o současných arabských revolucích. Tamější lidé si bezpochyby přáli změnu a informační technologie určitě sehrály zásadní roli, pokud jde o informovanost, ideologii i koordinaci revolucí. Mladší generace v těchto zemích zcela jistě chtějí alespoň zčásti přejmout něco z bohatství a pohodlného životního stylu západní civilizace. Lze souhlasit s tezí prof. Bednáře, že multikulturalistická nepřeklenutelnost kulturních rozdílů neplatí. Lidé se všeobecně chtějí mít dobře a nechtějí, aby jim do toho někdo moc kecal. Jenže už nelze souhlasit s tím, že tento stav je důsledkem demokracie a demokratizace. Stav materiálního bohatství je výsledkem liberálního kapitalismu, jehož základní podmínkou je respekt k vlastnickým právům. V tomto bodě je demokracie s kapitalismem nekompatibilní, protože demokratický systém vlády (alespoň v jeho současné podobě) stále více a více omezuje vlastnická práva a tím snižuje produktivitu společnosti.

Chtějí moderní arabové demokracii? Asi ano, protože v duchu západního demokratického mesianismu věří, že jim přinese prosperitu. Oni ale chtějí i spoustu jiných věcí. Kromě západních levicových médií jsou ovlivňováni tradicí reprezentovanou muslimskými fundamentalisty, kmenovou příslušností atd. Tento nejednoznačný mix vlivů je v arabských revolucích patrný. V Tunisku a Egyptě proběhly sice demokratické volby, ale zvítězily v nich tradiční náboženské strany. Umírněnost tuniských muslimů je podle mého názoru dána tím, že i předchozí autoritářská vláda nebyla tak extrémní jako třeba socialistická diktatura v sousední Libyi. Občanská válka v Libyi měla jisté kmenové rysy (Kaddáfïho režim se zřejmě snažil likvidovat kmenový systém), což je problém mnoha afrických zemí po pádu evropského kolonialismu. Egyptské Muslimské bratrstvo, které vyhrálo volby, je monohem víc fundamentalistické než muslimové v Tunisku. Těžko říct, co se bude dít dál. Je možné, že demokracie zůstane zachována, zejména pokud si noví vládci uvědomí její výhody. Tipnul bych si na nějakou obdobu ruského režimu, který je do jisté míry autoritářský, ale zachovává si demokratické rysy. Arabské revoluce zřejmě přinesou dočasné uvolnění, než se šrouby začnou tase utahovat - tentokrát jemněji, demokratičtěji, tak říkajíc sametově.

Prof. Bednář poukazuje na nejednotnost Západu v otázce letecké podpory povstalcům proti Kaddáfímu. Přirovnává francouzské, anglické a americké ano náletům proti německému a polskému ne k situaci před První světovou válkou přesně v duchu výše popsaného demokratického mesianismu čili znovu Francie, Anglie a USA za pokrok a demokracii proti reakcionářskému Německu a Polsku, nemluvě o autoritářském Rusku a totalitní Číně. Nálety povstalcům pomohly, v tomto ohledu byly úspěšné, jenže až čas ukáže, zda povstalci byli kladní hrdinové v tomto dějinném dramatu. Byl by to výsměch, kdyby rozhodující vliv v Nové Libyi získala al-kájda, podobně jako NSDAP po Wilsonově demokratickém křižáckém tažení v Evropě. Ale možná by al-kájda v čele státu s důležitým nerostným bohatstvím byla pro prof. Bednáře jen další "dramatickou historickou peripetií", podobně jako VŘSR, stalinské čistky, Druhá světová válka a další šíření komunismu do Evropy a Asie, spojené s milióny mrtvých - vše důsledky První světové války a americké intervence ve jménu demokracie.

Ospravedlňovat takto wilsonovsko-masarykovskou koncepci světa bezpečného pro demokracii zavání morálním relativismem. Naopak, měla by být chápána jako memento, že intervence ve prospěch vznešených cílů be znalosti místních poměrů mohou způsobit jejich přesný opak. Že zavádění režimů a kreslení politických map od konferenčních stolů bez reference ke skutečným lidem a etnikům, jejich historii, povaze a zájmům je mocenská zvůle, která má často neblahé důsledky. Idealismus nebere ohledy na skutečnost, ta je pro něj něco, co musí být změněno, zničeno nebo jinak znegováno. Idealismus považuje danou koncepci za samospasitelnou a prosazuje ji za každou cenu. A to je filozofický zdroj problémů s pokrokářskými utopiemi.

Sněhurka a lovec

Jak jsem předtím chválil, tak teď musím hanět. Sněhurka je pokus, jak z pohádky pro malé děti udělat pohádku pro teenagery. Dělá se to tak, že se přidá trocha akce, ale bez krve, náznaky vztahů a sexu, samozřejmě bez nahoty, a trocha středověké rytírny v hollywoodském stylu. Komediální vložku tohoto nezdařeného pásma obstará kdo jiný než trpaslíci.

Sněhurka je dcerou ovdovělého krále, kterého úkladně zavraždí jeho nová žena mstící za utrpěná bezpráví ze strany jiných mužů. Jako mocná čarodějka společně se svým vypečeným bratrem dobývá a zotročuje jedno království za druhým - samozřejmě svou krásou, ale i svou armádou. Sněhurka je jako dítě uvržena do žaláře, odkud vyjde jako dospělá. Těžko říct, proč vlastně byla ušetřena. Macecha se až v její dospělosti od ducha kouzelného zrcadla - vypadá jako chlap se zlatě tekutým prostěradlem přes hlavu - dozví, že je Sněhurka krásnější než ona a že její živé srdce jí zajistí nesmrtelnost a věčnou krásu. Sněhurka uprchne do temného lesa, zjevně inspirovaného Fangornem z Pána prstenů, kde zřejmě podlehne omamnému vlivu jedů vypouštěných podivnými houbami. Zlá královna najme lovce, který ji má v tom lese najít, ale ten ji zachrání, zabije přitom pár zloduchů a dále ji doprovází na její mystické cestě.

To není legrace. Ukáže se totiž, že Sněhurka je požehnáním pro zemi i její obyvatele. V její blízkosti se příroda, lidé i trpaslíci uzdravují, dokonce potká i magického jelena, vykradeného z Princezny Mononoke. Věci se sice zkomplikují, lovec má opět práci a EkoSněhurka prožije mystickou smrt, jak se sluší a patří na správnou new age duchovní cestu. Ale probudí se jako Johanka z Arku, aby vedla útok proti bezbožné, nebo lépe sebezbožněné královně za pomoci odbojného pána a hrstky jeho statečných rytířů. A ovšemže i trpaslíků. Země duní pod kopyty obrněných koní a EkoSněhurka z Arku v brnění zkříží svůj meč s královražednou macechou ve velkolepém finále.

Možná jsem toho prozradil příliš, ale zdaleka nikoliv všechno. I na otrávené jablko dojde. Zajímavý mohl být nápad udělat Sněhurku skutečně pro dospělé, soustředit se na některé linie příběhu a jít trochu do hloubky. Místo toho vznikl galimatyáš, pejskokočičkovský dort, kde muselo být něco z oblíbených moderních mýtů (Pán prstenů, Princezna Mononoke, Avatar) a nepostradatelných klišé (o sobě pochybující tragédií stižený hrdina, mystická Sněhurka amazonka, padouch smrtí vysvobozený ze svého padoušství) atd. Twilightová, herecky nepříliš zdatná Kristen Stewart si roli princezny evidentně užívá. Nedivím se. Řekl bych, že je to vděčná role. Charlize Theron jako královna macecha se snaží seč jí scénář dovolí, ale poněkud přiblblý příběh to nezachrání.

Slovy klasika: Ano, film příjemně rychle "odsejpá", ale příště bych se raději podíval na klasickou Disneyho Sněhurku.

P.S. Divně na mě působily evidentně křesťanské kostely s rozetou, ale bez kříže. Přitom Sněhurka se modlila otčenáš. Tak nevím, snad je to zase nějaká nová hollywoodská antidiskriminační kvóta, nezobrazovat náboženské symboly, aby se necítili stoupenci jiných náboženství ukřivděni.

Královská aféra

Nedávno jsem měl to štěstí shlédnout dánsko-švédský film Královská aféra, historické drama, kde se rovina osobní, milostná prolíná s rovinou politickou a dalo by se říci i filozofickou. Příběh se odehrává v 18. století v Dánsku za vlády duševně ne zcela zdravého krále Kristiána VII., který pojme za manželku anglickou princeznu Karolinu Matyldu Hannoverskou. Jde o předem sjednaný politický sňatek, jak bylo v té době mezi panovnickými rody obvyklé. Na první pohled vděčné téma sňarků dohodnutých rodiči zde naštěstí posloužilo pouze jako výchozí bod a nebyl na něj kladen takový důraz jako třeba v poněkud melodramatické Vévodkyni.

Realita tehdejšího Dánska, proti osvícenecké Británii líčeného značně konzervativně, působila na mladou královnu jako studená sprcha. Svou roli v tom sehrálo i nevypočitatelné chování krále, kterého v otázkách správy země v podstatě zastupovala státní rada. Karolina Matylda musela snášet nejen cenzuru (byly jí odebrány zakázané knihy), ale i promiskuitní sklony a nepříliš vybrané chování (mírně řečeno) svého zřejmě schizofrenií trpícího chotě. Nebylo divu, že se královna zamilovala do králova charismatického osobního lékaře německého původu dr. Strunsee. Situace se stala ještě komplikovanější díky faktu, že dr. Strunsee byl volnomyšlenkář, obdivovatel Voltaira a Rousseaua, ateista a měl mimořádný vliv na krále, který ho dokonce jmenoval státním radou...

Nebudu prozrazovat více, byť jde o poměrně známou kapitolu dánských dějin. Filmařům se totiž podařilo ztvárnit tragiku příběhu "decentně", bez zbytečné řvavosti či sentimentality. Dokonce ani postavy a jejich motivace nebyly tak jednoznačně kladné či záporné, jak by se mohlo z předchozího odstavce zdát, takže se divácké sympatie k jednotlivým postavám mohou měnit. Filozoficky jde o spor mezi tradiční konzervativní linií a nastupujícím liberalismem a ačkoliv tvůrci straní liberálním reformám, vnímají alespoň některé rozpory s nimi spojené, takže je divák naštěstí ušetřen nekritické adorace pokroku (téma, které mě zajímá a budu se mu tady na blogu ještě věnovat). Ačkoliv se film dotýká i tématu moci a spravedlnosti, nesklouzává ke kultu hrdiny (osobnosti?), tak typickému pro historické filmy Ridleyho Scotta či Olivera Stonea.

Za zmínku snad ještě stojí, že snímek byl natáčen i u nás.

Co se stalo s českým fotbalem?

Český tým má za sebou první zápas na Euro 2012, ve kterém nás Rusové rozstříleli 4:1. To je poměrně tristní výsledek, ale hůř na mě působil styl, jakým jsme zápas odehráli. Ruské góly byly výsledkem opakovaného selhávání v obraně, do které ruští hráči pronikali až děsivě snadno - nikdo by se nemohl divit, kdybychom dostali 7 nebo 8 gólů. Ještě horší to bylo v útoku, kde jsme se kromě Pilařova gólu na nic kloudného nezmohli a v podstatě jsme se s míčem jen tak plácali. Začátek prvního a druhého poločasu, kdy to zdánlivě vypadalo, že držíme se soupeřem krok, ve skutečnosti znamenal pouhé zvolnění tempa na straně Rusů, případně jejich pozorné bránění.

Náš výkon v útoku lze těžko nazvat jinak než impotencí. Rád bych věřil tomu, že to byl důsledek vynikající ruské obrany, ale to bych předtím nesměl vidět několik kvalifikačních zápasů naší reprezentace (byť zdaleka ne všechny, protože fotbal nijak pozorně nesleduju), na které se nedalo moc koukat, ani když jsme vyhrávali. Co se stalo se sympatickým útočným herním stylem českého fotbalu, jehož éra zřejmě vyvrcholila na evropském šampionátu, kde nás nakonec vyřadili Řekové? Nezískali jsme sice medaili, ale na výkon českého týmu se aspoň dalo koukat. Nemáme už snad tak dobré hráče jako tehdy?

Nemyslím si. Spíš bych si čistě laicky tipnul na trenéra. Vzhledem k nepřesvědčivým výkonům v kvalifikaci se pod Bílkem houpala židle až do chvíle, kdy jsme se s odřenýma ušima dostali na Euro. Proto jsem nečekal žádné zázraky a předzápasové mediální poplácávání se po zádech a nemístný optimismus jsem nebral nijak vážně. Přesto jsem byl zklamán. Uvidíme, co bude dál, ale očekávám, že po základní skupině nejspíš pojedeme domů. Pokud to zároveň bude konec angažmá Bílka, nebudu se zlobit, protože nijak neobdivuju styl hry, který nároďáku naordinoval.

Jsou "náckové" a "fašouni" extrémní pravice?

Ve sdělovacích prostředcích se o nacistech a fašistech hovoří jako o extrémní pravici, zatímco komunisté jsou považováni za extrémní levici. Populární představa politického spektra vypadá tak, že existuje jakýsi politický střed, od kterého se lze odchýlit "napravo" nebo "nalevo". Čím větší odchylka, tím větší extrém, kterému by se měl slušný a spořádaný občan vyhnout. Tento koncept vyhovuje českému člověku, který extrémy nerad a chtěl by vyzrát nad realitou tím, že si z každé ideologie vezme jen to, co mu vyhovuje. Tak snadno se ovšem realita obelstít nedá.

Pokud už chceme používat dělení na pravici a levici, je potřeba si vyjasnit základní pojmy. Pravice představuje individualismus, personalismus, osobní svobodu a minimální stát. Mezi pravicové se dají zařadit strany konzervativního, liberálního a libertariánského charakteru. Nejvíc "vpravo" jsou pak anarchisté, kteří nechtějí žádnou vládu, žádný stát.

Naproti tomu levice nadřazuje kolektivní individuálnímu, mocensky prosazuje rovnostářství a solidaritu, což vyžaduje centralizaci a posílení státní moci. Socialisté a komunisté jsou nejtypičtějšími představiteli levice. Nacisté čili národní socialisté (Paroubek si snad musí dělat legraci, když nazval svou novou stranu "národní socialisté", ačkoliv historicky není přerod sociálního demokrata v národního socialistu nic překvapivého) mají podobné cíle, pouze v rámci národa či rasy, a proto patří také k levici. O fašistech se dá říci totéž s tím rozdílem, že jejich socialismus není postaven na rasové otázce.

Možná někoho zarazilo, že nezmiňuju strany politického středu. Podle mého soudu žádný takový střed není. Jak bylo řečeno v úvodu, idea středu je jen myšlenkový galimatyáš a politická alchymie. Levicová a pravicová politika se navzájem vylučují. V reálném politickém životě sice existují strany, které se takto definují, ale to jsou pouze pomatenci, kteří se snaží spojit nespojitelné, nebo častěji populističtí pragmatici typu Víta Bárty, kteří vykřikují momentálně populární hesla, aby získali politické body.

Ačkoliv je uvedené schéma politické scény je poněkud zjednodušené, podle mého názoru mnohem lépe vystihuje podstatu věci.

Je taky třeba mít na paměti, že nezáleží na tom, co o sobě strana tvrdí, nýbrž co dělá. Současná politika vládní koalice (zvyšování daní a rozpočtových výdajů, podvolování se požadavkům EU) je spíše levicová a řadí tak ODS a TOP 09 mezi levicové strany.