Tato malá úvaha o moci je předposlední částí miniseriálu o demokracii. V poslední části se pokusím shrnout výhody a nevýhody tohoto a dalších systémů vlády a nastínit nikoliv ideální formu vlády, protože nic takového není, ale aspoň směr kudy by se případné reformy mohly ubírat.
Kdo vlastně v demokracii vládne? Zdá se to bý triviální otázka. O iluzi vlády lidu jsme se bavili už v první části tohoto miniseriálu. Připomeňme si, jak demokratický mechanismus analyzuje ekonomická Škola veřejné volby. Neorganizovaná většina má mnohem menší šanci promluvit do politického dění než organizované a kapitálem vybavené skupiny. Co navenek vypadá jako soutěž politických stran a jejich idejí je v podstatě mocenský zápas několika lobbystických "klik". Jejich cílem je dostat se k "zaručeným" penězům - veřejným prostředkům. V podstatě jde o přesunutí konkurenčního boje na politickou půdu. V praxi se to projevuje tak, že pravicové i levicové strany provádějí politiku, která má jeden shodný rys - etatismus, tj. posilování role státu a s tím související zvyšování daní.
Je zde i méně zřejmá stránka problému, kdo vlastně v demokracii vládne. V křesťanském středověku to byl král z Boží vůle. Moc měla konkrétní tvář, byla spojená s konkrétní osobou či dynastií. Rozlišení mezi pány a poddanými bylo víceméně pevně dané a dostat se mezi vládnoucí vrstvu bylo krajně obtížné. Ve věku demokracie a rovnosti se tento rozdíl značně rozostřuje. Teoreticky se každý může stát členem vládnoucí třídy a moc se přesunula na abstraktní entitu zvanou stát. Stát má teoreticky reprezentovat vůli lidu, ale ve skutečnosti nám vládne moc, která nemá žádnou tvář a zároveň má všechny tváře. Vůle lidu je abstraktní idea, za kterou se dá schovat leccos. Vtírá se na mysl biblický příběh o klanění se zlatému teleti...
Ale vraťme se zpátky na zem. Tento posun má velmi praktický dopad. Protože moc už není personifikovaná, nebo alespoň ne tak jasně jako v minulosti, mocní tohoto světa mohli ustoupit do pozadí a vládnout takříkajíc za oponou, což prakticky znamená s menší zodpovědností. Král v křesťanské monarchii nemohl na své poddané uvalit extrémně těžké daně a omezit svobody. Riskoval rebelie. Jasné dělení na pány a poddané vypěstovalo citlivé "třídní vědomi" a tím i tendenci k revoltám proti jakémukoliv omezení práv či privilegií. Trvalo staletí, než se ze středověkých evropských monarchií vyvinuly novověké absolutní monarchie. Avšak proti abstraktní entitě zvané demokratický stát reprezentující vůli lidu či většiny se těžko revoltuje. Vždyť jsme to údajně my sami! Nebo se tak alespoň dá interpretovat. A tak stačily jedny demokratické volby, aby byl nastolen jeden z nejhorších totalitních systémů.
Rozhodně nechci být advokátem revolucí nebo nějakých krvavých vzpour. Nicméně je evidentní, že původně dobře míněná myšlenka klasických liberálů o pokojném předávání moci se mění v sametovou totalitu. Již dříve zmíněný Alexis de Toqueville tento vývoj předvídal už někdy v první polovině 19. století, kdy po svých zkušenostech s tehdejší mladou americkou demokracií víceméně přesně popsal současný pečovatelský stát se vším jeho zasahováním do takřka všech oblastí života jeho obyvatel. Současná moc nepotřebuje hrubé nástroje v podobě Osvětimi a Gulagu. Kontrola a omezování svobod jednotlivce je dnes ospravedlňováno naší bezpečností, pohodlím, právy menšin, zvířat, životního prostředí, globalizací apod.
Nebudu už dále zabředat do pesimistických úvah a zakončím dnešní příspěvek poukazem na dílo Étienne de la Boétie (česky zde), politického filozofa 16. století, který napsal, že veškerá moc se odvozuje od alespoň pasívního souhlasu většiny. Je-li tento souhlas odejmut, moc se hroutí. A to je snad povzbudivé zjištění.
Žádné komentáře:
Okomentovat