O vyrovnání s církvemi jsem tady už psal. Něco k historii církevního majetku lze nalézt u monarchistů (link úplně dole). Tentokrát se však řešilo, zda je navrácení církevního majetku v době krize vhodné a ekonomicky výhodné. Co je tohle za uvažování?! Slavný soude, pan zloděj nemůže vrátit ukradený majetek, protože by se dostal do ekonomických potíží. Že by nějaká nová "humanistická" spravedlnost? Ponechme ale etiku stranou, i tak mě fascinuje, jak se někdo s alespoň elementární znalostí ekonomie může seriózně zabývat tím, že by stát mohl s majetkem hospodařit lépe než soukromý vlastník? Už se snad zapomnělo, jak dopadl komunistický hospodářský experiment? Jestli je něco skutečným lékem na krizi, tak je to privatizace nikoli socializace majetku.
Další téma pojednávalo o odsouzení chlapíka, co poupravil politické billboardy dle svého ideového a estetického cítění. Bohužel mu ty billboardy nepatřily, takže to soud oprávněně posoudil jako poškozování cizího majetku. Jak jsem psal už minule v souvislosti s Pussy Riot, vlastnictví má přednost před svobodným vyjádřením politického názoru, protože vlastnictví je nutnou podmínkou politické svobody. Člověk, který nevlastní sám sebe a další fyzický majetek, jehož prostřednictvím se může vyjadřovat, těžko může mít svobodu slova. Nevím, jak dopadl jistě moudrý zpravodajský rozbor srovnání svobody slova a vlastnictví v následných zpravodajských komentářích o 22 hodině, který jsem už neviděl. Doufejme, že zdravý rozum zvítězil.
Ony se vůbec příliš řeší různé občanské svobody a práva. To souvisí s bujením státní moci. Kdybychom se vrátili k individuálnímu vlastnictví, jako základu řešení sporů, především by nám došlo, jak moc současná legislativa tento princip porušuje, jak moc je upřednostňováno kolektivní a mocenské řešení před individuálním a smírčím. Politika a s ní spojená tzv. práva a svobody by měla ve společnosti hrát jen minimální roli. Měla by být považována za nutné zlo a omezována, jak jen to jde.
To dnes ale neplatí. Zdá se, že legislativa je lékem na všechno. Další zpráva například pojednávala o novém zákonu, který nastavuje limity znečišťování tak, že praktickým důsledkem je nutnost výměny kotlů ve většině domácností. Ruku v ruce s tím jde samozřejmě dotační politika čili přerozdělování od jedněch k druhým - typický příklad porušení vlastnických práv. Jde skutečně o ochranu ovzduší nebo o to, aby si někdo namastil kapsy? Jak moc se máme uskrovnit ve prospěch čistého ovzduší, kdo to určí a jakým právem? Proč mají náklady nést i ti, kdo ovzduší neznečišťují? Podobně jako zdravotnictví je i státní ochrana ovzduší obrovskou černou dírou, která je schopná pohltit třeba všechny prostředky daňových poplatníků. Neměl by o tom alespoň zčásti rozhodovat sám daňový poplatník, když už jde o jeho peníze? Neměl by každý člověk sám svou vlastní poptávkou stanovit hranici, kam až je ochoten v ochraně ovzduší zajít? Existuje náhradní řešení založené na vlastnických právech, ale to by se mohlo ukázat, že státní intervence nejsou zas tak nutné, že politici a parlament nejsou zas tak nepostradatelní.
A tak by se dalo psát do nekonečna. Za komančů jsme aspoň věděli, že nás televize krmí nesmysly. Dnešní bláboly jsou sofistikovanější, a proto i nebezpečnější. Po revoluci se hodně mluvilo o tom, jak je názorová pluralita důležitá při hledání pravdy. Netušili jsme ovšem, že se osvědčí i při jejím zamlžování a rozmělňování. Něco podobného platí i o moci, ale k tomu se vrátím v dalším pokračování seriálu o demokracii.
Žádné komentáře:
Okomentovat