Demokratický mesianismus profesora Bednáře

Chtěl bych reagovat na článek prof. Bednáře Dějinný význam arabských revolucí naší doby, který vyšel na webu Svobodných, jejichž místopředsedou prof. Bednář je. Takzvaně prodemokratické revoluce v Tunisku, Libyi a Egyptě vidí prof. Bednář pozitivně jako pokračování vítězství světových demokrarických sil, které začalo vítězstvím Dohody v První světové válce podporované americkou intervencí v duchu Wilsonova "make the world safe for democracy".  Evropská situace té doby ovšem nebyla zdaleka tak jednoznačná. Revizionističtí historikové tvrdí, že Německé a Rakouské císařství nebyly jedinými a absolutními strůjci a udržovateli konfliktu a státy Dohody nebyly nevinnými oběťmi. Dívat se na tento konflikt optikou boje mezi demokracií a pokrokem na jdné straně a autoritářstvím a zpátečnictvím na straně druhé je opravdu hodně zjednodušující pohled.

Něco podobného lze říct i o současných arabských revolucích. Tamější lidé si bezpochyby přáli změnu a informační technologie určitě sehrály zásadní roli, pokud jde o informovanost, ideologii i koordinaci revolucí. Mladší generace v těchto zemích zcela jistě chtějí alespoň zčásti přejmout něco z bohatství a pohodlného životního stylu západní civilizace. Lze souhlasit s tezí prof. Bednáře, že multikulturalistická nepřeklenutelnost kulturních rozdílů neplatí. Lidé se všeobecně chtějí mít dobře a nechtějí, aby jim do toho někdo moc kecal. Jenže už nelze souhlasit s tím, že tento stav je důsledkem demokracie a demokratizace. Stav materiálního bohatství je výsledkem liberálního kapitalismu, jehož základní podmínkou je respekt k vlastnickým právům. V tomto bodě je demokracie s kapitalismem nekompatibilní, protože demokratický systém vlády (alespoň v jeho současné podobě) stále více a více omezuje vlastnická práva a tím snižuje produktivitu společnosti.

Chtějí moderní arabové demokracii? Asi ano, protože v duchu západního demokratického mesianismu věří, že jim přinese prosperitu. Oni ale chtějí i spoustu jiných věcí. Kromě západních levicových médií jsou ovlivňováni tradicí reprezentovanou muslimskými fundamentalisty, kmenovou příslušností atd. Tento nejednoznačný mix vlivů je v arabských revolucích patrný. V Tunisku a Egyptě proběhly sice demokratické volby, ale zvítězily v nich tradiční náboženské strany. Umírněnost tuniských muslimů je podle mého názoru dána tím, že i předchozí autoritářská vláda nebyla tak extrémní jako třeba socialistická diktatura v sousední Libyi. Občanská válka v Libyi měla jisté kmenové rysy (Kaddáfïho režim se zřejmě snažil likvidovat kmenový systém), což je problém mnoha afrických zemí po pádu evropského kolonialismu. Egyptské Muslimské bratrstvo, které vyhrálo volby, je monohem víc fundamentalistické než muslimové v Tunisku. Těžko říct, co se bude dít dál. Je možné, že demokracie zůstane zachována, zejména pokud si noví vládci uvědomí její výhody. Tipnul bych si na nějakou obdobu ruského režimu, který je do jisté míry autoritářský, ale zachovává si demokratické rysy. Arabské revoluce zřejmě přinesou dočasné uvolnění, než se šrouby začnou tase utahovat - tentokrát jemněji, demokratičtěji, tak říkajíc sametově.

Prof. Bednář poukazuje na nejednotnost Západu v otázce letecké podpory povstalcům proti Kaddáfímu. Přirovnává francouzské, anglické a americké ano náletům proti německému a polskému ne k situaci před První světovou válkou přesně v duchu výše popsaného demokratického mesianismu čili znovu Francie, Anglie a USA za pokrok a demokracii proti reakcionářskému Německu a Polsku, nemluvě o autoritářském Rusku a totalitní Číně. Nálety povstalcům pomohly, v tomto ohledu byly úspěšné, jenže až čas ukáže, zda povstalci byli kladní hrdinové v tomto dějinném dramatu. Byl by to výsměch, kdyby rozhodující vliv v Nové Libyi získala al-kájda, podobně jako NSDAP po Wilsonově demokratickém křižáckém tažení v Evropě. Ale možná by al-kájda v čele státu s důležitým nerostným bohatstvím byla pro prof. Bednáře jen další "dramatickou historickou peripetií", podobně jako VŘSR, stalinské čistky, Druhá světová válka a další šíření komunismu do Evropy a Asie, spojené s milióny mrtvých - vše důsledky První světové války a americké intervence ve jménu demokracie.

Ospravedlňovat takto wilsonovsko-masarykovskou koncepci světa bezpečného pro demokracii zavání morálním relativismem. Naopak, měla by být chápána jako memento, že intervence ve prospěch vznešených cílů be znalosti místních poměrů mohou způsobit jejich přesný opak. Že zavádění režimů a kreslení politických map od konferenčních stolů bez reference ke skutečným lidem a etnikům, jejich historii, povaze a zájmům je mocenská zvůle, která má často neblahé důsledky. Idealismus nebere ohledy na skutečnost, ta je pro něj něco, co musí být změněno, zničeno nebo jinak znegováno. Idealismus považuje danou koncepci za samospasitelnou a prosazuje ji za každou cenu. A to je filozofický zdroj problémů s pokrokářskými utopiemi.